Lidé si myslí, že sněhová královna je zlá a nemilosrdná, ale není to pravda, to si vymyslel Hans Christian Andersen. Ve skutečnosti je sněhová královna laskavá, má hodné srdce a je spravedlivá. A jak to vím? No tak poslouchejte…
Kdysi dávno se lidé a sněhuláci kamarádili. Lidé sněhuláka postavili, dali mu mrkev místo nosu, uhlí, aby viděl a hrnec na hlavu a sněhulák pak s nimi dováděl ve sněhu, vozil je na saních a dělal pro ně zmrzlinu.
Až jednou jeden malý chlapeček postavil svého prvního sněhuláka. Dal si na něm moc záležet, udělal dvě velikánské koule – tělo a hlavu sněhuláka, přinesl si dlouhatánskou mrkev na sněhulákův nos a kulaťoučké uhlíky, aby to sněhulákovi slušelo. Dokonce mu přinesl nejen hrnec na hlavu (vzal ten největší, který maminka měla), ale věnoval mu i svoji šálu kolem krku. Když byl sněhulák hotový, chlapeček si s ním chtěl hrát. Ale sněhulák? „Nech mě, ty prcku, nebo mě ušpiníš, nevidíš, jak jsem krásně bílý?“ peskoval chlapečka. „Ale já bych tě nezamazal, opravdu,“ sliboval chlapeček. „Prosím, pojď si se mnou hrát, postavil jsem tě, abych měl nějakého kamaráda,“ měl chlapeček slzičky na krajíčku. „Já nejsem na hraní,“ odvětil sněhulák, „běž a už mě neotravuj.“ Chlapeček šel s pláčem domů.
Vítr severák, který to viděl, všechno pověděl sněhové královně. Nemohla ani uvěřit, že by se některý sněhulák mohl takhle chovat! Okamžitě se vydala na inspekci. Proměnila se v malou holčičku, oblečenou jen do odraných šatů a šla za sněhulákem. Předtím ještě rozpoutala plískanici, vítr fičel, všude poletoval sníh a byl velký mráz.
Když přišla ke sněhulákovi, pěkně ho pozdravila a poprosila: „Dobrý den, pane sněhuláku, zabloudila jsem a nevím, kudy se dostanu do vesnice.“ Sněhulák se zasmál: „No to máš tedy smůlu, děvenko, já ti to nepovím.“ Sněhová královna to zkusila znovu: „Sněhuláčku, prosím tě, mám strašný hlad, nedal bys mi svoji mrkvičku? Přinesu ti za ni ještě delší.“ „Neříkej mi sněhuláčku, ty prtě jedno!“ rozčílil se sněhulák. „A na mrkvičku zapomeň, nevidíš, jak mi sluší?“ prohlížel se samolibě. „Opravdu, moc ti sluší, asi ji nemůžeš postrádat,“ řekla holčička, „ale uhlíky bys mi snad mohl půjčit, je mi velká zima, rozdělala bych si oheň, abych se zahřála, prosím tě!“ „Co tě to napadlo? Žádné uhlíky ti nedám, jsou moje!“ prohlásil sněhulák. Holčička to zkusila naposledy: „Sněhuláku, prosím, prosím, můžu si půjčit alespoň hrnec a šálu, schovala bych se před tou plískanicí, už jsem skoro modrá zimou a tobě zima nevadí!“ „Zima mě nevadí, ale malé otravné holky ano, koukej jít pryč a už mě neotravuj. Nic ti nedám, klidně si zmrzni!“ odpověděl sněhulák.
Vtom se holčička změnila zpátky na sněhovou královnu, a pěkně rozčilenou. „Takhle se chovají mí poddaní? Ty bys nechal umrznout dítě kvůli své parádě a nadutosti?“ Osopila se na sněhuláka. Sněhulák zbledl a to je co říct, protože už předtím byl celý bílý: „Paní, odpusť, nevěděl jsem, že jsi to ty,…“ začal koktat. Sněhová královna se na něj zamračila: „Nezáleží na tom, že jsem to byla já, záleží na tom, že jsi se choval neodpustitelně krutě, asi je to tím, že máš srdce z ledu. Musím tě potrestat, a s tebou i všechny sněhuláky.“ Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Abyste nebyli tak namyšlení, budete přes zimu počítat vločky. A když zima přejde a sníh roztaje, roztajete i vy, i když jsem vám doposud ponechávala královskou výjimku.“ Sněhulák brečel a prosil, ale sněhová královna byla neoblomná. Ani velká mezinárodní petice všech sněhuláků ji nepřiměla změnit rozhodnutí.
A tak od té doby sněhuláci vždycky na jaře, když přijde sluníčko a teplo, roztají. A v zimě musí počítat sněhové vločky. Zatím jich napočítali mockrát moc na druhou.
Napsal/a: Katie
