Stalo se dávno, velmi dávno…Sluníčku na nebi se večer nechtělo do postele. Všechny malé děti už měly dávno vyčištěné zoubky a byly ve svých postýlkách, ale sluníčko si před usnutím stále ještě četlo a četlo…Jenže! Bylo z toho celé unavené a druhý den ráno sluníčko zaspalo!
Ptáčci každé ráno vstávají se sluníčkem. Ale dnes sluníčko na nebi nebylo, tak se stalo, že i ptáčci zaspali. Pak přišel čas, kdy obvykle vstávají i ostatní zvířátka, květiny, probouzejí se lidé, aby šli do práce a chvíli po nich by měly vstávat i děti do školy a do školky… Spousta zvířátek, květin, dospělých a dětí prostě také zaspalo. A ti, kteří se probudili zvoněním budíků, byli celí zmatení a nešťastní. Zmateně pobíhali a netušili, co se to s jejich sluníčkem stalo. To přeci ještě nikdy neudělalo!
Dospělí lidé přemýšleli a přemýšleli… Vědci na celém světě bádali a bádali… Ale nikdo si nevěděl rady.
Jeden z těch vědců měl doma malého kloučka. Rád si povídal se svým synem, brával ho na klín a vyprávěl mu o své práci… Ale dnes, když se ztratilo sluníčko, na něj neměl čas. Musel přijít na to, jak probudit sluníčko.
A že to byl hloubavý chlapeček, přemýšlel a přemýšlel, jak by svému tatínkovi pomohl… Napadlo ho, že musí začít hezky od začátku. A čím začíná den? To je přeci jasné! Zakokrhá kohout. A dnes ráno ho sluníčko neprobudilo. Chlapeček běžel na dvorek k babičce a začal budit kohouta. „Kohoutku vstávej, sluníčko zaspalo, musíš ho probudit.“ Ale kohoutkovi se vstávat nechtělo. Chlapečkovi se přeci jen podařilo ho trochu probrat a přemluvit, aby začal kokrhat. „Kykyryký!“ Ale sluníčko se neprobudilo. Kokrhání za sluníčkem nedolétlo. Kohoutek povídá: “Vidíš? Je to marné, sluníčko je daleko a spí hluboce, nemůže mě slyšet.“ Ale chlapeček začal kohoutka znovu přemlouvat: „Kohoutku, kokrhej!“ Kohoutek přeci jen poslechl. „Kykyryky!“ Jeho kokrhání se rozléhalo po celé vesnici, probudilo ostatní kohouty ve vsi a ti začali také kokrhat. Kokrhání z naší vesnice probudilo kohouty ve vesnicích okolních. Budili se další a další kohouti a jejich kokrhání už nešlo přeslechnout. A tak se probudilo i naše sluníčko. Nejdřív jen rozespale vykukovalo pod peřinou z mraků, ale když vidělo na věžních hodinách, kolik je hodin, vyskočilo z postele přímo na oblohu.
A tak se jednomu malému chlapečkovi s kohoutkem podařilo probudit sluníčko…
Napsal/a: jaholka
