V jedné velké, krásně rozkvetlé zahradě vyrostla překrásná kytka, ale nebyla to obyčejná kytka, byla to kytka masožravá. Měla velké zelené pichlavé listy a její květ červené barvy byl věčně zavitý, vypadal jako tlamička a otevíral se pokaždé, když měl hlad. A uvnitř toho květu byl růžový, dlouhý a tuze mlsný jazýček, kterému se každý raději vyhýbal. Dávno už každý věděl, co je ta kytka zač, spolkne klidně mouchu, komára, včelku. Páni, ta by vám ukousla klidně i ruku, kdybyste si na ni chtěli sáhnout, běda kdybyste k ní chtěli přičuchnout, byli byste bez nosu. A tak i pejsci, kočičky, myšky a ostatní zvířátka kolem ní raději chodili velkým obloukem, jen aby je náhodou nespolkla.
Člověk nikdy neví, kdy taková kytka dostane zrovna hlad a určitě ten hlad nebude malý, co vy víte, třeba by v tom svém květu byla schopna spolknout i psa, přece jen ten její jazýček byl tak nenasytný a dlouhý, až z něj šel skutečně strach.Tu letěl kolem komár a kytka masožravka dostala velký hlad, ale i když komára zbaštila, pořád měla málo.
„Co bych si tak mohla dát? Něco dobrého na zub by bodlo,“ říkala si.
A tu kolem zahrádky letělo několik mušek v hloučku a chramst, najednou se otevřel velký květ, dlouhý jazyk hbitě vystřelil a chňapl mušku a na jedno sousto ji spolkl. A chudák muška skončila v kytčině žaludku.
Ostatní mušky to ani nezpozorovaly a letěly pořád dál.
Ale jak tu chudinku malou mušku kytka masožravka spolkla, muška začala bojovat o svůj život, byla tak mladá a nechtěla ještě umřít. A tak začala mávat křídly a bzučet a šimrat kytku v žaludku.
Chudák kytka masožravka z toho dostala škytavku.
„Moucho jedna, necháš mě být? Musíš tak příšerně létat a bzučet?“
„Musím, nedám ti pokoj, dokud mě nepustíš,“ ozvalo se z kytčina žaludku.
Ale masožravka si řekla, že mouše nebude věnovat pozornost a tak se snažila vyhřívat na sluníčku a svými kukadly se rozhlížela, co by kde mohla zase ulovit.
Když ale nastal večer, masožravka se chystala ke spánku. Zavila květ, zachumlala se do zelených listů, aby jí nebyla zima, zavřela oči a už by pomalu spala, když tu najednou ji v břiše začala šimrat zase ta příšerná moucha.
„Ty jsi ale dotěrná,“ zlobila se kytka.
„Jsem a budu. Pusť mě ven, jinak se nevyspíš, udělám ti v žaludku takový kolotoč, že budeš příště litovat toho, že jsi mě spolkla.“
A protože muška se jen tak nedala, začala skutečně kytce přelétávat v žaludku od stěny ke stěně až na ni narážela a to kytku tuze bolelo. Kytce to v břiše lomcovalo, až se jí z toho dělalo nevolno.
„Dobrá, otravo jedna, co mám s tebou dělat, pustím tě tedy ven, jen už mě prosím nech být,“ žadonila masožravka, a tak muška mohla krkem kytky znovu vylétnout ven. Byla ráda, že se jí povedlo zachránit si svůj muší život.
A co masožravka? Ta si dávala pozor na to, aby už nespolkla stejnou mušku, protože by jí v žaludku dělala hotovou neplechu. A tak, když kolem letěl hlouček mušek, vždy zbystřila oči a dívala se, jestli mezi nimi není muška, která si naštěstí zachránila život.
Napsal/a: dancingmary
