Na jednom stromě na paloučku vyrostl ze země stromeček a na něm visely banánky. Každý měl své jméno a každý vypadal jinak, některý už byl žlutý, uzrálý, jiný jen tak napůl, některý stále zelený.
Ten nejvíc zelený se jmenoval Josífek a každý se mu posmíval, asi proto, že byl nejvíce zelený a on pořád ne a ne uzrát.
Zelený banánek Josífek se rozplakal, až jeho slzička dopadla na krunýř malé želvičky, která šla zrovna kolem.
„Proč tak roníš slzičky?“ Zeptala se ho želvička.
„Protože se mi každý vysmívá, že jsem stále zelený,“ žaloval na ostatní své kamarády.
„Musíš si najít lepší místo, takové, kde bude svítit celý den sluníčko, abys mohl dozrát,“ radila mu želvička.
„Jenže tady mi stíní pořád lísteček, takhle nikdy neuzraju,“ zavzlykal.
„Neplač, o to déle budeš na stromě a později tě sklidí a sní. Vyčkej času, opaluj se na sluníčku, chytneš barvičku a za pár dní se budeš také pyšnit, že jsi zralý a připravený na sklizeň.“
A tak se banánek snažil pochytat sluneční paprsky, které by mu pomohly dozrát, ale né a né ukrást alespoň kousek sluníčka.
A tak mu želvička trošku pomohla, natáhla se a ukousla lupínek, který mu stínil ve sluníčku. Lupínek dopadl na zem a banánka oslepilo sluníčko.
„Hurá!“ Radoval se banánek Josífek. „Už na mě svítí!“ Vykřikl.
„Za pár dní už budu také žlutý a nikdo už se mi nebude vysmívat.“
Ostatní banánky zbystřily, co se to děje u Josífka, že je tam takový hluk a že se tak raduje. Když zjistily, jak šikovně si banánek poradil a že mu pomohla želvička, začaly mu tleskat.
„Děkuji ti želvičko.“
„Není zač, banánku. Přeji ti, abys brzy uzrál a byl z tebe fešák.“
A tak se banánek vystavil proti slunečním paprskům a za pár dní dozrál jako ostatní jeho kamarádi a byl také připravený na sklizeň. Jednoho dne se konečně rozhodli pro sklízení banánků a Josífek byl mezi nimi. Putoval pak do jogurtu, které se kupují dětem a móóóc jim chutnal. A tak byl na sebe Josífek pyšný, že to dokázal.
Napsal/a: dancingmary
