Jednoho deštivého večera se rodičům na svět vyklubala krásná malá holčička, které dali jméno Anička. Už od začátku rodičům bylo jasné, že bude mít jednou krásně dlouhé vlásky, už teď, jako miminko, jich měla Anička na své malé hlavičce spousty, byly tmavé. Jak Anička rostla, s ní rostly i její krásně hnědé vlásky, které se jí začaly kudrnatět. A tak maminka Aničce dělala culíčky a pletla copánky.
Čím starší Anička byla, tím delší byly i její vlásky, maminka jí je nestříhala a tak je měla brzy až po zadeček.
A tak Anička chodila hrdě se vztyčenou hlavou a chlubila se svými dlouhými vlásky, ze kterých měla upletené dva krásné copánky od své maminky.
Ve škole se s nimi často chlubila a věčně zlobila chlapce, oháněla se copánky, až chlapce lechtaly do tváří.
Před ostatními holčičkami se vysmívala, že ona má nejdelší vlásky a že už ji nikdo nedožene. Ostatním holčičkám to bylo líto a nechtěly se s ní za to kamarádit, přišlo jim, že Anička je moc namyšlená. Ony tak krásné dlouhé vlásky neměly a moc je to mrzelo.
Jednoho večera se jeden chlapeček, její spolužák ze školy, naštval a vlezl do Aniččina pokojíčku oknem, když spala. V rukou svíral velké nůžky, kterými jí ustřihl potichu, aby ji neprobudil, jeden z těch jejích copánků, co jí ještě toho rána pletla maminka.
Když se ráno Anička probudila a dívala se do zrcadla, aby si mohla pochválit svoje vlásky, vylekala se a začala hrozně plakat. Do školy mezi své spolužáky šla se strachem. Co asi řeknou na to, že už nemá tak krásné vlásky?
Když vešla mezi ostatní, nastalo hrobové ticho. Všichni se dívali na Aničku, až jedna holčička, které se nedávno Anička posmívala, vykřikla: „Teď už nemáš nejdelší vlásky!“
Anička se rozplakala a pochopila, že byla chyba vysmívat se ostatním kamarádkám. Vždyť každá z nich má krásné vlásky, některá blond, jiná černé, další zas hnědé, někdo je má delší, jiný zase kratší.
A tak Anička přišla o svůj krásně dlouhý copánek, ale naučila se, že se nemá vysmívat ostatním dětem, protože každému rostou vlásky jinak, někomu rychleji, jinému pomaleji.