Byl jeden les a v tom lese rostly houby. Spousta hub. Ty houby spolu kamarádily. Hlavně ty malé, právě vykouknuté. Vyprávěly si vtipy, hrály různé hry a prováděly všelijaké taškařice. Člověk by nevěřil, jak i obyčejná houba dokáže lumpačit. Starý moudrý hřib to věděl. Co on se nazlobil, když se po ránu lesem rozléhalo jejich chichotání tak silně, že ostatním hříbkům nadskakovaly klobouky. Stále nezbedy napomínal, poučoval, ale nadarmo. Nebylo dne, kdy by neprovedly nějakou neplechu. Píchaly se jehličím, házely po sobě hlínu a dokonce pokřikovaly na slimáky hanlivá slova! Veškerá snaha o převýchovu byla marná. Nepomáhalo vůbec nic. Ani výstražné historky starého moudrého hřibu o tom, jak téměř pokaždé taková zlobidla skončí.
Jednoho dne chodil po lese houbař. Měl gumové holínky, pletený svetr, v ruce košík a v kapse kudličku. Zlehka našlapoval a pozorně se rozhlížel kolem. Inu houbař. Starší zkušenější hříbky se krčily v mlází či pod spadaným listím, takže je téměř nebylo vidět. Houbař kolem nich prošel, aniž by si některé všiml. Tak chodil sem a tam, ale ačkoliv celý les houbově voněl, mimo tří prašivek nenašel nic. I zamířil k domovu. Když byl téměř na samém konci lesa, zaslechl prazvláštní smích a chichotání. Ušel pár kroků tím směrem. Chichotání sílilo. Ušel dalších pár kroků a chichotání zesílilo ještě víc. A když udělal poslední krok tím směrem, uslyšel ten prazvláštní smích docela zřetelně. Jak by ne, když se neposední hříbci navzájem lechtaly stébly trávy. Houbař zajásal. Než kukačka sedmkrát zakukala, měl košíček plný rozpustilých hub. Zvesela kráčel domů.
Od té doby žádná houba už nikdy nepromluvila.