Byli jednou dva ježci, jeden se jmenoval Lojzík a druhý lakomý Ferda. Jednou tyhle dva ježci objevili zahradu, na které rostly ovocné stromy s jablíčky, hruškami a švestkami. Oba ježci šli dovnitř a ochutnali kousek z každého ovoce. Jablíčka, hrušky i švestky byly výborné, slaďoučké, šťavnaté a chutnaly jako med. Oba pomlaskávali a cpali se ovocem až měli bříška plná, sotva odfukovali. Pak je napadlo, že brzo bude zima a musí si udělat zásobu jídla. Rozhodli se, že si odnesou nějaké ovoce domů.
Lakomý Ferda byl větší a silnější, tak si naložil na bodlinky pořádný náklad jablíček, které mu chutnaly nejvíc, několik hrušek a švestek. Lojzík byl menší a slabší, takže neunesl tolik ovoce, jako Ferda. Vzal si toho jen tolik, co by se do dlaně vešlo. Došli domů a uložili zásoby. Pak Lojzík poprosil lakomého Ferdu, aby mu dal trošku ovoce z jeho zásob, vždyť má dost na celou zimu. Ale lakomý Ferda o tom nechtěl ani slyšet: „Měl sis vzít víc“, řekl. A tak Lojzík začal přemýšlet.
Druhý den řekl lakomému Ferdovi: „Včera jsem zahlédl cestou domů ještě jednu zahradu, kde rostly ještě větší, červenější a sladší jablíčka než na té první. Ale mě dneska bolí bříško, já zůstanu doma.“ A odešel do svého domečku a čekal. Za chvíli slyšel lakomého Ferdu, jak se tiše krade pryč. Šel do té zahrady, o které mu vyprávěl Lojzík. Hned jak byl Ferda pryč, vlezl Lojzík do jeho domečku a odnesl všechno ovoce a schoval ho do svého domečku.
Za nějakou dobu se vrátil rozlobený Ferda, protože žádnou zahradu nenašel. Vlezl do svého domečku a začal křičet: „Pomóc, někdo mi ukradl moje zásoby, nemám ani jedno jablíčko, co teď budu dělat.“ Lojzík mu šel naproti a řekl mu: „Vidíš, kdyby si mi včera dal nějaké ovoce, hlídal bych ti domeček a nestalo by se ti to.“ Nešťastný Ferda na to řekl: „Máš pravdu, musíme si pomáhat. Kéž bych teď nějaké ovoce měl, hned bych ti ho dal.“ Lojzík se usmál a vrátil Ferdovi jeho ovoce zpátky: „To já jsem ti ho schoval, abys přišel na to, že když si budeme pomáhat, budeme se mít oba dobře.“
A tak oba ježci žijí spokojeně dodnes.