Jenda měl doma globus. Ne tak ledajaký, ale opravdický, velký, cestovatelský globus, který zdědil po dědečkovi. Jendův dědeček byl totiž velký cestovatel. Nejradši cestoval prstem po mapě a k tomu měl právě tenhle velký globus. Co cest na něm vykonal..!
Děda soudil, že Jenda má po něm velkou fantazii a tak než umřel, dal globus právě jemu jedinému. Osmiletý kluk Jenda si toho moc vážil, nevěděl však přesně, co má s tímhle dárkem dělat. Věděl samozřejmě, že globus je vlastně model zeměkoule. Takhle nějak vypadá naše Země z vesmíru. To modré jsou moře a ty zeleno-hnědo-žluté cáry jsou pevniny, nebo taky světadíly. Jenda znal i jejich jména: Afrika, Amerika, Evropa, Asie, Evropa… ale tak, jako jeho děda, zatím cestovat neuměl. Až jednou tomu přišel na kloub.Byl zrovna květen, jako teď, děti dostaly ve škole ředitelské volno a protože rodiče byli v práci, Jenda zůstal doma sám. V poledne měla přijít babička ohřát mu oběd, ale do té doby si mohl dělat co chtěl. Hrál si zrovna s legem, když zazvonil zvonek. A hádejte, kdo tam stál? Lepší to už být nemohlo – jeho dva kamarádi Gabriel s Matoušem.
A hned se všichni kluci hrnuli do dětského pokoje omrknout, s čím by si mohli hrát. Prohlédli si všecko, ale nejvíc se Gabrielovi a Matoušovi líbil dědův globus. Jenda ho opatrně sundal ze skříně a už ho roztáčeli a vymýšleli si hry: Tam kde se dotknu prstem, zatímco se točí, tam budu jednou bydlet…, kdo najde nejkratší cestu po moři z Evropy do Indie… a jiné.
Tak se pomalu dostali k umění cestování prstem po mapě. Začali si představovat cizí kraje, kterými plánovali svoje cesty a když nevěděli, jak to v některé zemi vypadá, našli si fotky v obrázkových cestopisných knížkách, kterých bylo doma plno.
Popisovali si navzájem lodě, na kterých se plaví po světových oceánech, terénní vozidla, kterými zdolávají pouště a skalnaté hory, své balóny i vrtulníky. A nejen popisovali, oni tam doopravdy byli!!!
Aniž si to uvědomili, letěli v helikoptéře nad deštným pralesem, pak přistáli na břehu obrovské řeky a přestoupili do motorového člunu. Z něj chytali ryby velké, jako natažená paže, hned obdivovali množství podivuhodných rybek pod hladinou, hned zase pestrobarevné papoušky ve větvích stromů na břehu. Slunce pálilo, mraky pluli po nebi a vítr jim čechral vlasy…
Trrrrrrr……..trrrrrr………trrrrrrrr!
Kluci se na sebe podívali, nestačili ani užasnout, co se to děje a byli zase zpátky v Jendově dětském pokoji u dědova globusu. U dveří zvonil zvonek. To babička přišla dohlédnout na Jendu a ohřát mu oběd. Byla panečku překvapená, že kluci sedí v pokoji jako pěny. Dlouhou dobu se odtamtud neozvalo jediné slovíčko. Jen se na sebe dívali a věděli, že to co zažili byla pravda. Stačili dva tázavé pohledy na Jendu a Jendův pohled na globus a trojí přikývnutí, aby se vědělo, že tohle je tajemství a jejich, zdaleka ne poslední, dobrodružství s globusem.
Napsal/a: Petra Doleželová
