V domečku na konci vesnice žije starý zahradník. Na zahradě před domem pěstuje krásné růže. Mívá je tak krásné a voňavé, že se na ně chodí dívat lidé z celého okolí.
Na zahrádce za domem pěstuje zahradník zeleninu – buclaté ředkvičky, naducaný hrášek, brambory k obědu a také šťavnatou mrkev. „Ta se musí zasít do řádků hnedky brzy zjara, jen co půda rozmrzne a oschne, pak zalívat, někdy pomůže i déšť. Také musím hezky na kolena a mrkev trošku protrhat, aby měla místo a byla silná! A také vytrhat plevel, aby nebral mrkvi sílu ze záhonu… a pak už jen hóóódně sluníčka. To je ten nejlepší recept na šťavnatou mrkev,“ říkával pan zahradník. Nu, nemyslel si to sám! Na jeho šťavnatou mrkvičku se těšili také všichni zajíci z lesíku za zahradou. Našemu zahradníkovi dalo spoustu práce a hlídání mrkev před ušáky uchránit!A tak i letošní jaro zahradník zasel mrkev, tentokráte hned na první záhon pod okny. Zelená nať už vykukuje nad záhonem. Ale? Co to slyším? To je dnes zase na záhonku živo! Mrkve stojí na záhonku hezky v řadách a vzájemně se pošťuchují a dohadují.
„Snažím se být tenká jako proutek, protože letošní jaro se nosí štíhlá silueta,“ povídá hubená mrkev.
„Ano, ano,“ přitakává druhá mrkev. „Také jsem o tom slyšela!“
„A od koho jsi o tom mohla slyšet?“ nevěřícně a trošku rozpačitě povídá mrkev, která dříve byla štíhlounká, ale poslední dny tolik sbírala sílu ze sluníčka, z půdy a deště, že se celá zaoblila.
„Tss… vrabci si o tom štěbetali na střeše! A ti to musejí vědět! Procestují hezký kus světa!“
„Nu, já si prostě myslím, že správná mrkev by měla být tak trochu baculka,“ ozve se ze sousedního záhonu kedlubna.
„To se tedy vůbec nedivím, že to říkáš zrovna ty. To tedy sedí, protože až vyrosteš, z tebe bude jistě také pěkná kulička,“ povídá uštěpačně mrkev, které pro její štíhlost přezdívají myší ocásek.
„To já jsem slyšel, že letos se nosí především vzdušnost a lehkost,“ povídá zeleňoučký hrášek, který se polehoučku pne do výšky. Přidržuje se pevné opory a vůbec mu nevadí lehounký větřík, který si s ním pohrává.
Větřík mrkve neznají, ještě nikdy vystrčily kořeny ze země. „To je toho,“ povídá ta nejhubenější a nejukřičenější z mrkví. „V zemi je to stejně nejlepší!“
Do hovoru se nesměle vmísí malý melounek: „Jů! To já bych se tam tedy bál! Pořád jen potmě!“
Hubená mrkev opět kousavě podotkla: „Když se tak na tebe koukám, ty jsi také pěkný cvalík!“
Melounka se zastal křen: „Ale to je přeci dobře! Musí přeci hodně růst, aby byl krásně buclatý a slaďoučký!“
Hubená mrkev zlobou celá zrudla: „Nic není důležitější, než být vždy podle poslední módy!“
Mezitím, co hubené mrkve takto pošťuchovaly ostatní zeleninu, k záhonu mířil zahradník a ty neukřičenější a nejhubenější mrkve vytrhal, aby udělal místo těm buclatým a šťavnatým.
Napsal/a: jaholka
