Apolenka jede s maminkou na procházku, sedí klidně v kočárku a rozhlíží se kolem sebe, ale na její ručce probíhá živé povídáni mezi prstíky:
„Já jsem z vás nejdůležitější – když Apolenka potřebuje na něco ukázat nebo zapnout knoflík na hrací skříňce, mluvící panence nebo rozsvítit lampičku a tak, tak to dělám já!“ chlubí se 2. prst – ukazováček..“Já jsem z vás nejdelší, krásně štíhlý a přímo uprostřed – zkrátka prst, jak má být!“ naparuje se 3. prst – prostředníček…“Koukněte se na mě – na ten krásný prstýnek, který nosím – to já tady dělám parádu a nikdo jiný!“ odporuje 4. prstík – prsteníček.“Já jsem ze všech nejmenší a vejdu se tam, kam se žádný z vás nevejde – i do nejmenší dírky….“ Připojuje se k debatě 5. prst – malíček…Potom všechny prstíky zmlknou a podívají se na 1. prst – paleček:
…mezitím Apolenka s maminkou dojela z procházky domů, přede dveřmi ji maminka vyndala z kočárku a ona uviděla na zemi padesátihaléř – „zvedni jej – pro štěstí“ – povzbudila ji maminka. Apolenka sáhla po penízku – ale co to? Ať se všechny 4 prstíky snažily, jak chtěly, nemohla ručka padesátník zvednout – vždycky jí vyklouznul… až přispěchal na pomoc paleček z protější strany – a hned držela penízek v dlani…vešla s maminkou do domu a ani si nevšimla, jak prstíky zaraženě hledí na paleček, bez jehož pomoci by penízek nezvedly…Doma si Apolenka začala sundávat kabátek – chytla za knoflík, ale – opět i přes všechnu snahu čtyř prstíků jej nerozepla, až paleček pomohl…a tak to šlo se vším – sundání botiček a čepičky, zvednutí panenky z postýlky, držení lžičky nebo ouška hrníčku u večeře – nic z toho se neobešlo bez spolupráce palečku a prstíky jen koukaly na to, čeho si dříve vůůůůbec nevšimly…takže když Apolenka při večerním malování držela pastelku mezi palečkem a ukazováčkem, tak se v jednu chvíli ukazováček trošku více přitisknul k palečkovi a pošeptal mu vzkaz od všech ostatních prstíků: „Promiň, palečku, my jsme byli hloupí a namyšlení a nechtěly jsem tě mezi sebe přijmout, protože jsi vyrostl na ručce jinde, než my všichni ostatní a taky trochu jinak vypadáš, ale teď vidíme, že právě proto jsi důležitý skoro tak, jako my všichni ostatní dohromady…už se na nás nezlob, budeme všichni kamarádi…“
…a od té doby žijí prstíky na Apolenčině ručce ve shodě a kamarádství, při práci si pomáhají a Apolenčiny ruce jsou stále šikovnější a šikovnější…
Napsal/a: Káča
