Byla jedna holčička, jménem Janička. Janička musela nosit od tří let brýlečky, protože v těch třech letech u paní doktorky zjistili, že Janička špatně vidí.Když byla malá, nijak jí to nevadilo. Ve školce to bylo také dobré, protože Janička chodila do oční školky.
Ale jak šla do školy, už to bylo horší.
Nechtěla je moc nosit, i když se jí rodiče snažili kupovat krásné brýlečky.
Nosit je ale musela, protože bez nich málo viděla – měla moc dioptrií na očičkách. Kdyby je nenosila, tak by neviděla ani na tabuli ve škole.
Pak nějaký čas to bylo lepší.
Až ale víc vyrostla, tak se jí děti začaly smát, že nosí brýle. Byla totiž jediná ze třídy, kdo je nosil.
Vymýšlely jí různé přezdívky a Janička z toho byla hodně smutná.
Nelíbilo se jí, že jen proto, že nosí brýle ji děti odsouvají stranou.
Až jednou se do města, kde Janička bydlela, přistěhovala Dana. Začala chodit k nim do třídy. Brzy byla v kolektivu velice oblíbená.
Začala kamarádit i s Janou.
A když se jí začaly děti posmívat kvůli těm brýlím, Dana se jí zastala: „To neznamená, že když Jana nosí brýle, tak že je to něco špatného. Naopak je tím zvláštní, je tím vyjímečná, není jako každý jiný, protože má krásné brýle a ty brýle jí moc sluší. A já, i když mám zdravé oči, hned bych si to s ní vyměnila, protože se mi brýle moc líbí a spíš lituji, že já je nosit nemůžu.“
A od té doby Janě už nikdo nic neřekl. Už se jí děti neposmívaly. Za čas měly Janičku moc rády.
A co Jana a Dana? Staly se z nich nejlepší kamarádky.
Proto si děti pamatujte: když nosíte brýle, není to nic hrozného, naopak každé dítě je jinak vyjímečné, i když nosí brýle. A to si nenechte od nikoho vymluvit.