Byla jednou jedna stará babička, co každému pomáhala. Tu radou, tam pohlazením, či jen prostým úsměvem. Už jen pouhé setkání s touto babičkou byla radost, neb na tváři vždy úsměv měla.Jednou ale babičku Radost, tak jí lidé říkali, nikdo neviděl. Nejdříve den, pak týden a nakonec i déle. Najednou z tváří úsměv začal mizet a lidé se začali mračit.
Jen zkuste potkat pana Nerudnýho, a máte smutný den. Nikdo si nevšiml, že úsměv, ten poklad převzácný, všem dávala babička Radost. Neb pokud se všichni jen mračí a jsou nerudní tak takový je i okolní svět. Až malá holčička Vendulka se začala po babičce shánět, kde jen může být, kdo jí teď řekne pohádku, pofouká kolínka, zaváže mašličku co jí větřík rozvázal?
Tu potkala pána, co bydlel vedle babičky, a tak se dozvěděla, že leží v nemocnici, kde jsou všichni, co mají nějaké větší bebíčko. Poprosila maminku s tatínkem, natrhala kytičku, neb koupená nemá takový dar, co větší bolístky uzdravuje, a vypravili se do nemocnice. Tam babička ležela v postýlce a byla moc, moc smutná. Vendulka babičku pohladila, usmála se a i pohádku jí vyprávěla, jen aby už byla zase zdravá. Tu se stal ten zázrak zázraků – babička pomaloučku dostávala růžovou barvičku do tváří a začala se uzdravovat.
Co se stalo s babičkou? No přece láska jí uzdravila, pohlazení i úsměv byl ten vzácný dar, co Vendulka babičce darovala, neb babička ho všem rozdávala, ale málokdo jí ho vracel zpět. Proto se usmívejte, radost šiřte dál.