Touha

Rubrika: Povídky

Jsem voda. Jsem většinou voda, někdy jen pára, víte, těžko se to dá popsat. Ale já jsem! Cítím se jako obláček, pružná, volná, nadýchaná, kdykoliv se odpařuju, a stoupám směrem vzhůru. Čím jsem výš, tím víc se zpevňuju, houstnu, nejsem už tak propustná. I když jsem součástí něčeho většího, i když cítím stále v sobě i kolem sebe jiné, jsem to pořád já, víte?

Cítím se trochu neohraničeně, když stoupám zdola vzhůru jako pára, ale čím jsem výš, tím víc se možnost hranic objevuje. Jsem zhuštěná spolu s ostatními, jsme pevné, chladné, jsme vysoko. Čekáme. Opakuje se to často, nějak si už pamatuju, že bude znovu něco dál.

A potom to přijde. Něco se stane. Něco způsobí, že se na sebe úplně tlačíme, a přitom se najednou přestaneme prostupovat, najednou dostaneme svoje vlastní ohraničení a tvar. Něco nás uvolní a něco jiného zase přitahuje tam – dolů. Padáme! Je to slastný pocit, je to vrchol a smysl existence. Jsem samostatná, jsem to já, já letím a naplňuju nějaký účel. Letím!! Trvá to dlouho, čím více dolů klesám, tím těžší se cítím, vím, že zanedlouho to přijde. Jsem tak těžká, ztrácím pocit, že něco ovlivňuju, nevím, kam klesnu, jenom už chci klesnout. Na konci se už těším, až zase začnu stoupat, až budu párou. A potom dopadnu, plesk, dešťová kapka se rozstříkne vedle jiných a spolu s jinými, jsme zase pohromadě a mísíme se dohromady, někdy se rozpouštíme do jiné vody, někdy se vsakujeme. Čekáme. Přijde čas, něco se stane a budeme zase stoupat vzhůru…

Jsem to stále já a cítím se bezpečně, cítím pravidelnost cyklu, ve kterém se pohybuju a jsem stále sama sebou. Jsem úplně odevzdaná a těším se na každý moment, kdy se moje existence proměňuje, stoupám a padám, sama a se všemi, a je mi blaze.

Najednou je ale něco jinak. Stalo se něco jinak, nevím co, nevím, jak bych to mohla poznat. Cítím větší tlak, ještě větší hustotu, silné stlačení spolu s ostatními. Moje očekávání tady nahoře je najednou jiné, šimravé, dráždivé. Cítím, že zažiju něco nového, něco úžasného. Možná… možná že už nebudu stoupat a padat? Ne, cítím, že se všechno chystá k pádu, ale tak úplně odlišně než kdykoliv předtím. Cítím rozjařenost, ale také maličký strach z neznámého. Protože něco se děje i s mou strukturou, jsem čím dál pevnější a mnohem víc sama, než jsem kdy poznala. Jsem oddělená a mám trochu strach, co když se s ostatními již nesetkám? Cítím zmatek, už by měl přijít pád, ale pořád se nic neděje, jsem tak podivně lehká. Snad … není to snad konec? Jak by se mohl cyklus přerušit, jak by mohlo skončit něco tak krásného a bezpečného? Jak bych mohla zůstat sama?

Nene, nemůže to být konec, cítím, že něco přijde. Něco, co jsem ještě nezažila, něco úžasného, úplně nový a neznámý – a přece, v něčem už povědomý pocit? Jsem pořád pevnější, cítím svoje ohraničení, není to voda, je to pevnějsí a tvrdé a tak zvláštně šimravé. Je to úplně jiné! A už padám! Skoro jsem to nepoznala, nejsem skoro vůbec těžká, vznáším se podobně, jako když jindy stoupám, a přesto padám dolů. Letím a vznáším se zároveň, nadnáším se a přitom jsem sama sebou, neprolínám se s jinými! Je to tak přenádherné, co to je? Rozhlížím se. Blízko mě nikdo není, je to tak neobvyklé, jindy padáme blízko sebe… Ale copak je to tam, kousek dál? Napínám všechno své vnímání, daleko od sebe vidím – něco zvláštního. Skoro to nepadá, létá a nadnáší se, to už jsem přece někdy viděla, nemohu si vzpomenout, ale už jsem to viděla, někdy dávno… Bílé, lehoučké, daleko – ale já už vím!! Jak jsem mohla zapomenout? Jsem sněhová vločka!! Vzpomněla jsem si, není to tedy poprvé, a přesto nechápu, proč se cyklus opakuje tak často, aniž bychom byli vločkami! Proto se cítím tak sama, jsem totiž nádherná, jsem bílá a lehoučká jako peříčko. Létám do stran i vzhůru a cítím svoje okraje, jsem krásná. Dolů to táhne mnohem méně, necítím bolest ani tlak, nechci se přiblížit, chci si užít létání. Ale nakonec stejně klesnu, nebudu vědět ani jak, nebolí to. Klesnu si jako do peřinky jiných kamarádek a jsem pořád sama sebou, je to úžasný pocit. Nechci být už nikdy ničím jinak, je tak krásné být vločkou!

Ale – nevím, matně si vzpomínám, že se nakonec stanu vodou. Nevím jak, jsem tak hezky pevná, ale přijde to. Jak jen jsem mohla ten extatický pocit zapomenout? Teď ho už nezapomenu určitě, chtěla bych být vločkou při každém padání dolů. Teprve teď cítím něco skutečně nového, něco, co jsem dřív neznala. Je to silný pocit, pocit naléhavé potřeby a pocit, že mohu něco velmi nádherného ztratit. Jsem jiná než dřív a nemohu už být stejná jako dřív. Nemohu to už sama změnit.

Jako vločka jsem poprvé pocítila touhu.

náhled

Článek byl zařazen do soutěže
Pohádková soutěž o pohádkové ceny, do které můžete až do 12.ledna 2010 poslat svůj příspěvek i vy.

Ceny do soutěže věnovalo Nakladatelství XYZ.

Napsal/a: Virenka

Toto taky stojí za přečtení!

Půjčku vyřídíte pomocí textové zprávy na mobilním telefonu

SMS půjčka je jeden z finančních produktů, který vám dokáže vyřešit nepříjemnou situaci s financemi. Pokud máte nečekané finanční

Čtu dál →

Zařizujete svým dětem společný pokoj? Poradíme vám, jak na to

Pro rodiče je často náročným úkolem zařídit pokoj pro jednu svou ratolest. Zvážit všechny jeho potřeby, které musí s

Čtu dál →
muzikál Mauglí na Mall.tv

Muzikál Mauglí bude k vidění na Mall.tv

Muzikál Mauglí Ondřeje Soukupa a Gabriely Osvaldové v režii dua Skutr uvádí pražské Divadlo Kalich od září roku 2013. Od

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)

  • Virenka

    Jarmuschko, jelikož tuším, že v tomhle počasí asi máš co dodat, přeju ti, aby dodávání co nejdřív nebylo potřeba.

    Sníh mám ráda, ale náledí, námrazu nebo zmrzlý déšť do toho nezahrnuju, obzvlášť v souvislosti s povrchovými komunikacemi a autem.

    Neromanticky podotýkám, že nám u favorita každodenní otevření dveří nepomáhalo :-((.

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Virenko, není mým záměrem Tě (z)ničit. ;o)
    Měla bych opět co dodat, ale nebudu vám tady rušit to romantické naladění.

    P.S. – silikonu mi netřeba, stačí aspoň jednou denně otevřít všechny dveře auta.

  • marika81

    Virenko, mě to přišlo romantické, prostě jsem tu vločku viděla, jak padá do měkkého……………….a jestli nemám dost vloček???? Za včerejšek jich mám plné zuby a to ani nebyly vločky, co jsi popisovala ty, tady lítaly, jak fúrie:))))

  • Virenka

    Jarmuschkooo :-)) Ty mě zničíš. Na zadní dveře je dobré používat silikonový sprej 2xdenně (předpokládám starší auto, jestli se pletu, tak do mě), a potom nemusíš vkládat takové realistické bonmoty :-)) Nám u nové Fabie zamrzly v říjnu taky, ale to je tím, že manža se mi vysmívá, když hlásám příchod zimy a odmítá sprej použít včas. No, v říjnu jsme 50cm sněhu nečekali ani u nás… TEď by tu naopak mohlo připadnout… potom by možná silnice klouzaly méně.

    Mari, tobě ještě pořád připadá povídání o vločkách romantické? Nemáte u vás na Moravě vloček už nadmíru?? Já asi dlouho nic nenapíšu, já se sem většinou přijdu jen svalit a tupě zírat v rámci odpoutání se od pracovní reality. Vánoce dost vybočily z obvyklého rytmu a Petra se s tou soutěží asi nějak trefila, nebo co 🙂

  • marika81

    Virenko, moc pěkné, romantické, na zasnění……..já z této povídky cítím, že jsi vypustila trochu té páry, která tě nedávno pohltila celou…….budeš nám muset i nadále psát takové milé povídky……..už se těším:))))))

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Tak zas zpátky do reality – dneska nám totálně zamrzly oboje zadní dveře…
    (No, asi jsem tady tak trochu mimozemšťan mezi ostatními reakcemi.)
    ;o)

  • Lien

    :o)

  • Virenko, našla jsem tvůj článeček až teď – ale úplně jsi mě ohromila – je opravdu KRÁSNÝ!
    Nevím, jestli to byl záměr, nebo opravdu „jen“ uvolnění toho přetlaku, který jsi v sobě měla… ale já v něm nalézám i trochu jiný rozměr….opravdu se ti moc povedl.

  • Virenka

    Peťko, díky 🙂
    Lien, tak snad je to povídka víc než pohádka, ale na druhou stranu, když je někdo šťastný a spokojený se svou existencí a plně přijímá svou životní realitu, je to dneska tak trochu dost pohádkové, nemyslíš? 🙂
    K přetlaku, nevím, spíš doznívaly ty sváteční dny, kdy bylo volna víc a děti se docela uzdravily, tak nějak líp než je obvyklé, tak se ze mě asi něco vyvalilo. Teď se ze mě nevyvalí ani propouštěcí zpráva, kterou tu smolím už dobře 15 minut a pořád jsem lehce za polovinou. Ale teď jdu pošimrat jedno čekající miminko, protože čeká už opravdu moc dlouho, tak se potom ke zprávě zase svalím.

  • Peťka

    Virenko, taky se mi článek moc líbí. 🙂
    Holky už napsaly všechno, není co dodat. Prostě pěkné!

  • Lien

    V tom kulhám taky, ale když jsem to četla, připadalo mi, žes nalezla způsob, jak se zbavit toho svého tlaku, tak mi na konci přišlo divné, že je to vlastně pohádka, i když ta představa tedy pohádková je (řidičák ani auto nevlastním). :o)

  • Virenka

    Jéé, dva dny tu nejsem a zrovna došlo na mou povídku :-)) Moc díky za hezké reakce (vyjma Jarmuschky, které do smíchu nebylo, ale já jako řidič začátečník se usmívat musím, u nás leží na silnicích sníh řadu měsíců v kuse a přes snahu odklízet je silnice vždycky o třetinu užší, přes závěje sněhu není vidět do žádné zatáčky… jak tě, Jarmuschko, chápu).

    Já to psala v momentální reakci na nalezenou soutěž – napiš pohádkový nebo povídkový příběh… Lien, proto je to v té rubrice, já nevím, jestli je to vůbec povídka, v literárních útvarech už kulhám. Proto jsem psala redakci, aby mi to vrátili, pokud se to nehodí 🙂

    Chtěla jsem si trochu užít VD, je to v lednu možná můj největší pobyt tady, co jsem si užila o víkendu. Nějak se nám to v práci zase poschrulo, jeden zápal plic, jeden blíže neosvětlený výpadek a výsledek – já v práci – asi si tam budu muset dát trvalé bydliště nebo aspoň dosílku pošty, protože jinak mi musí posla dělat manžel…

  • HANINA25

    Krásně napsané,už nemám co dodat…plkalky vše pověděly.
    Opravdu moc se mi to líbilo,něžné,romantické,pohlazení po duši.

  • Virenko, já zírám… Ty, že jsi neustále vystresovaná, uspěchaná, v poklusu? 😉
    To je nádhera… Úplně tě vidím, jak stojíš na ulici, se zakloněnou hlavou a vychutnáváš ten nádherný pohled vzhůru a ten příjemně chladivý pocit, jak ti vločky dopadají na obličej…
    Úžasně romantické, zasněné, intimní a skvěle napsané… A osobně si přeju, abys ten nutkavý pocit psát měla častěji, protože se mi to opravdu krásně četlo… A hlavně – i po přečtení ve mně zůstává, tam někde uvnitř, kouzelně zimní pocit a úsměv na rtech… Díky za krásný den!

  • Lien

    Vírenko, asi první článek, co od tebe čtu. Mě jen překvapuje to zařazení do pohádek, mě to připadá, že jsi popisovala reálný život. Krásné, romantické čtení, děkuji

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Já jsem se ráno moc nesmála, když mi auto opakovaně při zatáčení furt jelo původním směrem…

  • Petra Vymětalová

    Tak tomu říkám ideální načasování článku 😉 Když jsme se ráno probudili, bylo všude kolem bílo a od té doby pořád sněží a sněží – jako v pohádce (já vím, to se mi to jásá, když v tom nemusím nikam jezdit a holky si ze školky odvezu na saních :-)). No a přečíst si k tomu ještě tuhle romantickou povídku…
    K dokonalé idylce už chybí jen krb a svařáček 😉

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist