Byl jeden velký krtek, který bydlel u chaloupky u lesa. Celý život si budoval své cestičky, svůj labyrint. Velká hlavní chodba končila v pelíšku ukrytém pod kořeny vysokého dubu. Jednou si řekl, že by se měl podívat do světa. A tak se vydal na cestu. Putoval pod zemí, občas juknul ven co se kde děje, potkával i jiná zvířátka. Šel dlouho, celý podzim sledoval, jak se mění barva stromů i celé přírody a rozhodl se odpočinout si na nějaký čas u krásné chalupy plné dětí.
Vytvořil si u ní nový pelíšek. Přišla zima a náš zvědavý krtek se šel kouknout na děti jak lyžují, ubytoval se totiž přímo u horské chaloupky. Jenže z kyprého snížku se dostal na uklouzaný, udusaný, tvrdý a začal po něm plavat.
Tu si ho všimly děti, byly vyjukané, co černého tu po sněhu válí sudy. Krtek se lekl a honem se chtěl schovat zpátky do svých cestiček, jenže to nešlo. Neměl tolik síly, aby se zahrabal. Najednou ho popadly ohromné ruce a stiskly, kolem nich samá hlavička dětí, koukaly, smály se, všechny si chtěly krtka pohladit. To bylo strachu a děsu. Jen co ho ta osůbka odnesla ke stromu blízko jeho pelíšku, zahrabal rukama a zmizel pod sněhem. Ani dětem nezamával. A řekl si, že se hned na jaře vydá zpátky domů, ke své chaloupce a svému stromu, kde mu v zimě nikdy nikdo neudupe sníh tak, že se pod něj nedostane.