Žil jeden malý medvídek, jmenoval se Bumlík, který vůbec neuměl poslouchat maminku. Co se s ním maminka natrápila, to bylo pořád samé: ,,Bumlíku, pojď na oběd!“ ,,Bumlíku, ukliď si po sobě hračky!“ ,,Bumlíku, musíš spinkat!“ ,,Bumlíku, nechoď daleko do lesa, nebo se ztratíš!“
Ale Bumlík dělal, jako že neslyší. Byl to velice neposlušný medvídek, takové vy děti určitě nejste, že ne? A jednoho dne když maminka uklízela, viděla z okna Bumlíka, jak jde po cestě do lesa. Věděla, že je ještě malý, a sám by se v lese určitě ztratil a tak na něj zavolala: ,,Bumlíku, pojď zpátky, víš, že sám do lesa nesmíš!“ Bumlík se zastavil a řekl: ,,Dobře, tak já tam nepůjdu!“ To byla maminka ráda, pochválila Bumlíka a šla si dodělat svoji práci. Jen co byla pryč, Bumlík hop, a utíkal do lesa. Běžel co mu nožičky stačily, jen aby ho náhodou maminka neviděla. A jak tak pospíchal, tak se vůbec nedíval kam běží. Najednou se zastavil a povídá: ,,Kde to jsem, tady to neznám, sem s maminkou nechodíme! Ale to nevadí, porozhlédnu se tady.“ Jenže jak medvídek chodil pořád sem a tam, tak zabloudil a vůbec nevěděl kudy má jít domů. Kručelo mu v bříšku a začínal se bát, vždyť bude za chvilku večer a co on bude dělat sám v lese?,,Asi jsem měl raději poslechnout maminku a nechodit sem sám…“ povídal si Bumlík a měl slzičky na krajíčku. On totiž nevěděl, že maminka už dávno přišla na to, že Bumlík ji opět neposlechl a vydala se ho hledat. Znala les velice dobře, nebyl zas tak veliký, ale malému medvídkovi připadal nekonečný. A tak zatímco Bumlík seděl v lese mezi stromy a plakal, maminka už ho slyšela a pospíchala za ním. Slyšela jak medvídek povídá: ,,Maminko, kde jsi, já už tě budu vždycky poslouchat, jen si pro mě přijď, už budu hodný!“ A tak maminka schovaná za stromem povídá: ,,A myslíš to Bumlíku opravdu vážně?“ ,,Ano, ano“ povídá Bumlík. Maminka se rozběhla k Bumlíkovi. ,,Mami, mami, to jsem rád, žes mě našla, já jsem se opravdu bál!“ Maminka objala Bumlíka a povídá: ,,I ty můj malý medvídku, to sis ale užil strachu, viď?“ ,,Ano, maminko a od teď už budu jen a jen poslouchat!“ A také poslouchal, už nikdy se s ním maminka nemusela zlobit.
Napsal/a: geralda
