Vánoce

Rubrika: Pohádky

Mihotavá světélka padajících uhlíků se honila se stíny po zdech domečku. Kamna příjemně hřála a jejich tichý praskot zaháněl hvízdot meluzíny, která si užívala svého času v mrazivé noci. Do toho všeho bylo slyšet hlasité oddychování pokojně spícího Pepy.

Náhle se ozvalo zavrzání dveří a spolu s vločkami vklouzl do místnosti nový stín. Uhlíky v popelníku kamen se varovně rozžhnuly a pokusily se onen stín zahnat. Dvířka opět vrznula a s tichým zaklapnutím utnula meluzíně prsty, kterými se drala do domečku. Pár vloček zavířilo na prahu a poté se změnily na kapičky, které dopadly na podlahu. Cizí stín rýsující se na zdi se pomalu přesunul a s pohasínající září uhlíků se rozplynul ve tmě. Pepa sebou zavrtěl, odfoukl si a zase se poddal klidnému spánku. Chaloupkou se opět rozhostilo ticho.

„Jé, to je hodin!“ podivil se Pepa, když se protáhl pod peřinou. „To abych už vstával, vždyť musím dojít pro stromeček, ozdobit ho a zabalit dárky. To je fajn, že ty Vánoce jsou už tady. To jsem zvědav, co dostanu od Amálky. Ta mně vždycky něčím překvapí. Od Bedřicha to bude určitě něco na zub, jako loni. A co by mi tak mohl dát asi Kryštof?“ Pepa se spokojeně zasnil. Ale tikot hodin byl neúprosný.
„No jo, tak vstáváme,“ zívl Pepa a vyskočil z postele. „A jde se na to. Ať žijí Vánoce!“

U stánku se smrčky už bylo plno lidí. Všichni zachumlaní do šál, ze kterých jim do mrazivého, ale slunečného dne vykukovaly jenom nosy. Největší a také nejčervenější nos měl pán, co prodával stromky.
„Tak jak velký chceš, mladej?“ houknul na Pepu z pod šedého vousu.
„Asi takhle,“ ukázal Pepa na smrček stojící po pravici prodavače.
„No a nechceš raději tenhle? Ten je větší a huňatější. Ty jsi ze ZOO, že jo?“ Pepa přikývl. „Já tě tam na jaře viděl, někam jsi utíkal se slonem a za vámi běžela žirafa.“
„A jéje,“ pomyslel si Pepa, „tak on asi viděl ten náš závod. Doufám, že neví, jak dopadl.“ A neochotně zamumlal: „To je možný, my takhle chodíme běhat.“
„Aha,“ kývl chápavě prodavač a dále nic nekomentoval. „Tak co? Vezmeš si ho?“ otázal se.
„Ale jo, je docela pěkný,“ souhlasil Pepa.
„Tak tady ho máš,“ a prodavač podával Pepovi ovázaný smrček. „Pěkné Vánoce,“ popřál Pepovi a šel se věnovat dalším zákazníkům.

Pepa přiložil do kamen a rozvázal smrček.
„Pěkně jsem vybral,“ pochválil se. Dal smrček do stojánku a začal ho zdobit. Praskot kamen, vůně pryskyřice a zvědavé paprsky sluníčka, které nakukovalo oknem do chaloupky, tak to vše navozovalo takovou pohodu, že si Pepa začal tiše pobrukovat koledy a zdobení smrčku mu šlo krásně od ruky. Za chvilku byl stromeček jako vystřižený z reklamy na Vánoce. Pepa si ho se zalíbením prohlížel.
„Mám ho hezčí, než ho měl loni Kryštof,“ zkonstatoval spokojeně. „Určitě mne všichni pochválí. Teď ještě zabalit dárky a pak rychle na brusle!“
Dárky už měl v krabicích připravené. Pro Kryštofa měl dva páry bačkor, pro Bedřicha velkou sklenici lesního medu a pro Amálku skleněnou vázu ve tvaru žirafy.
„Ta bude koukat!“ těšil se Pepa. „Hmm, ale že ta váza je nějaká těžká,“ brumlal, když krabici balil do papíru. „Nějak jsem nedovřel víko. Tak a je to!“ Pepa neuměle převázal těžkou krabici a položil ji spolu s ostatními dárky pod stromeček. „A teď hurá na rybníček k pelikánům!“

Na rybníčku už bylo docela plno. Mezi krásně bruslícími tučňáky se s hokejkami proháněli Kryštof s Bedřichem. Hokejkou popoháněli po ledu zmrzlou žábu, která jim sloužila jako puk.
„Jé kluci, počkejte na mně, já vám půjdu chytat!“ volal na ně už z dálky Pepa. Za chvilku už měl obuté brusle a stál v brance z čepic. Pepa byl docela dobrý brankář a Kryštof s Bedřichem měli co dělat, aby poslali žábu-puk za Pepova záda.
„Kde je Amálka?“ optal se Pepa Kryštofa, během jednoho ze zákroků, kdy pravou nožkou vykopl žábu z rohu branky.
„Dělá nám večeři,“ odvětil Kryštof. „Doufám, že jsi dneska ještě nic nejedl,“ dodal a připravil se ke střele.
„To víš že ne. Rád bych tě viděl zlatýho,“ a Pepa se vrhl do Kryštofovy střely.
„Jak zlatýho?“ nechápal Kryštof.
„No, to jako že jsi tlusťoučkej jako prasátko,“ uchechtl se Pepa a bravurně zlikvidoval Bedřichovu střelu.
„Myslíte, že jí to vážně nebolí?“ otázal se Pepa, když jim žábu-puk rozehrával zpět.
„Určitě ne. Však přeci znáš tu písničku „Tam u lesíčka, zamrzla říčka …“,“ zasmál se Kryštof a vypálil na Pepu.
„No, jí to asi fakt nebolí, ale mám obavu, že nás to asi bude bolet,“ ozval se Bedřich a ukázal směrem ke břehu. K rybníčku se totiž sněhem batolil starý krokodýl.
„A jéjej,“ hlesl Pepa a Kryštof zbledl. „Tak, a teď si to s náma za ten závod vyřídí. Brrr, koukněte, jak má ale ošklivě velký zuby,“ dodal tiše.
„Ta-ta-tak jak to jde, klu-klu-kluci?“ optal se jich krokodýl a vstoupil na led.
„No, docela dobrý,“ opatrně odpověděl Pepa a pomalounku se chystal vzít nohy na ramena.
„Mu-mu-můžu si za-zahrát s váma?“ překvapil je.
„Vy už se na nás nezlobíte za ten závod a za toho sumce?“ udiveně ze ozval Kryštof.
„A-a-ale už ne. Jsou přeci Vá-vánoce a to by se mě-mělo za-zapomenout na všechno špa-špatný a odpouštět. A a a však von ten su-sumec není až ta-tak špatný, jak vy-vy-vypadal,“ usmál se krokodýl.
„My se vám moc omlouváme,“ pronesl Kryštof. „To na jaře byla nehoda a s tím sumcem jsme to nemysleli zle, že jo Pepo,“ obrátil se na Pepu.
„No vážně ne,“ přitakával mu Pepa.
„No-no-no to s tím su-sumcem vám to mo-moc nenevěřím, ale jsou ty Vá-vánoce, tak na to za-zapomeňme a vše-vše-všechno dobrý, ne?“ odvětil krokodýl a podával jim tlapu. Pepa, Kryštof i Bedřich ji s ulehčením přijali.
„Vám také hezké Vánoce a bohatýho Ježíška. A pojďte si klidně s námi zahrát. Dáme si dva na dva.“ A za chvíli se na rybníčku rozproudila opravdová hokejová bitva.

Když sluníčko pomalu zamířilo k obzoru, vedl Kryštof s krokodýlem 12:8 nad Pepou s Bedřichem.
„Ta-ta-tak já už mu-musím jít, klu-kluci. Ještě jdu stro-strojit stromeček,“ ukončil hru krokodýl. „Zí-zítra jdete zase?“
„Jo, hned po obědě, jen přijďte.“
„Při-při-přijdu,“ slíbil krokodýl a navlékl si čepici.
„Tak ještě jednou hezký Vánoce a bohatýho Ježíška,“ popřáli mu znovu Kryštof s Pepou a s Bedřichem.
„Ta-ta-taky,“ kývl jim krokodýl a vydal se domů.

„Stejně je docela fajn,“ zkonstatoval Kryštof, když si sundávali brusle.
„Jo je. No a je i docela hodný, že nám to odpustil,“ přizvukoval mu Pepa. „A navíc hraje výborně hokej. Ten mi je tam strkal, to se nedalo chytat.“ Pepa si hodil brusle na hrb. „Tak za hodinku u mně. A nezapomeňte na dárky.“
„Ty myslíš, že něco dostaneš?“ zašpičkoval si Kryštof.
„No, mně bude stačit, když přijdeš. To pak uvidím to zlatý prasátko,“ vrátil mu to Pepa a hodil po Kryštofovi kuličku.
„Hele, jen si toho nech,“ houkl Kryštof a nečekaně rychle poslal na Pepu svoji sněhovou odpověď, která se Pepovi rozprskla o čenich. „Tak za hoďku u tebe,“ dodal. „Jo a nech žábu venku, jinak nám rozmrzne, my zítra nebudeme mít s čím hrát a ještě nám vynadá.“
„Dobrá,“ kývl Pepa a vyrazil ke svému domečku.

„Ťuk, ťuk, ťuk,“ ozvalo se a dvířka vrzla.
„Jé, nazdar Bedřichu. Jsi tady první,“ vítal Pepa Bedřicha. „Ani Amálka tady ještě není.“
„Ale je,“ a dveře se znovu otevřely. „Hele Pepo, vezmi tady ty tašky s věcmi a dej je do kuchyňky. A já zatím zaskočím ke stromečku.“
„Já taky,“ podotkl Bedřich, „ale ne aby jsi se koukal!“
„Co bych koukal,“ ohradil se Pepa a nenápadně pošilhával po stromečku, pod který již dal své dárky.
„Teda Pepo, máš krásný stromeček. To jsem neměla ani já předloni,“ pochválila Pepu Amálka.
No, snažil jsem se,“ připustil z kuchyňky Pepa, který už strkal čenich do přinesených zásob. „Však to, co jsi přinesla, zase krásně voní.“
„Hele, nech to,“ a Amálka kvapem zamířila k Pepovi. „Nebo neuvidíš zlaté prasátko.“
„No, jedno už jsem dneska viděl,“ mrkl Pepa, „a mělo by tu být co nevidět. Jé a hele, támhle jde,“ ukazoval Pepa skrz okno do mrazivé tmy venku. A opravdu! Za chvilku už byl Kryštof v domečku a seděl spolu s ostatními u prostřeného štědrovečerního stolu plného dobrot.

Ubrousek se vsunul pod příbor a cudně tak zakryl prázdnotu talíře. To Bedřich dojedl.
„Tak a teď,“ odfoukl si, „bych asi …“
„Cililink, cililink, cililink!“ ozvalo se zvonivě do nastalého ticha u stolu.
„Ježíšek!“ vykřikl Pepa a nedočkavě vyrazil do pokojíku ke stromečku. Kryštof vzal zápalky, zapálil na stromečku svíčky a spolu s nimi i rozpustilé prskavky.
„Tichá-á noc, přesvatá noc…“ začala se zpěvem Amálka a ostatní se přidali. Tóny koledy, se snášely pokojem a spolu s mihotavým světlem svíček zaplnily pokoj klidem a rozjímáním.
Píseň se pomalu blížila ke konci a v Pepovi začala narůstat zvědavost. Už se viděl, jak rozděluje dárky a rozbaluje ty, které mu přinesl Ježíšek. Copak to asi bude? Poslední tón klesl do zapomnění a Pepa pln očekávání se chystal vykročit k dárkům, když se to stalo….

Pod stromečkem šramot, rána, nepokojný plamínek který rychle přerostl v plamen, pískot, a ozdoby i smrček vzplály žlutavým plamenem.
„Rychle! Vodu!“ vykřikl Kryštof a už se řítil do kuchyňky. Bedřich na nic nečekal, otevřel okno, popadl stromek a frnk, vyhodil ho oknem na sníh. Kryštof zatím nasál do chobotu vodu a rychle hasil hořící dárky. Pepa s Amálkou celí zkoprnělí hleděli na zčernalé zbytky dárků.
„Tak, a máme po dárcích,“ hlesla Amálka.
„A já se tak těšil,“ popotáhl Pepa a v očích se mu objevily slzy. „Jak se to jen mohlo stát? Takový krásný stromeček a ty dárky!“
Černočerná kupa mokrých a spálených dárků se pohnula.
„Hele, co to je?“ podivil se Kryštof a opatrně fouknul do ohořelých zbytků. Ty se neochotně celé zplihlé vznesly a odhalily pod sebou cosi šedavého a třesoucího.
„Co to je?“ podivila se Amálka.
„Kryndolína! Zlá myš Kryndolína!“ vydechl Pepa. „To není možné!“ Kryštof to chlupaté a šedivé nic zvedl chobotem. Byla to opravdu Kryndolína!
Byla celá mokrá a vyděšená a její kožíšek byl ožehlý.
„Kde ses tady vzala?“ podivil se Kryštof.
„Já-já-já jsem se vám chtěla pomstít za ty hory,“ tiše a sklesle pronesla Kryndolína. „Za to, jak jste mě strčili do té koule.“
„Kdo to je? Do jaké koule?“ nechápal Bedřich.
„Ale, toho si nevšímej, to je naše věc,“ odbyl ho Kryštof. „Ale jak jsi se dostala až sem?“
„Autobusem,“ hlesla Kryndolína. „Potom, co jste mi provedli na kopci s tou koulí, se mi všichni v lese smáli. Nedalo se to vydržet. Tak jsem se sebrala a šla jsem se vám pomstít.“
„No, tak to se ti teda povedlo. Ty bys zasloužila…“ a Pepa se rozpřáhl k pohlavku.
„Já nechtěla!“ vypískla Kryndolína a ustrašeně se schoulila.
„Nech ji,“ zadržel Bedřich Pepu. „Jen si vzpomeň na krokodýla.“ Pepova tlapka pomalu klesla.
„Nejraději bych ji seřezal jako žito,“ zamručel výhrůžně. „Zničila nám stromeček a všechny dárky! Já bych jí..“
Kryndolína se ještě více schoulila a roztřásla se.
„Nech toho Pepo,“ přidal se Kryštof. „Bedřich má pravdu. Jak to říkal ten krokodýl. Vánoce jsou od toho, aby si všichni odpustili a byli na sebe hodní. A ten krokodýl měl právo se na nás zlobit, za to co jsme mu provedli. A přeci nám odpustil.“
Pepa sklopil hlavu.
„Hmm, no to sice jo, ale ty dárky,“ povzdechl si nešťastně.
„No, tak ty uklidíme, stejně jako tu spoušť kolem,“ pronesla Amálka. „Pepo, vezmi si kbelík a dejte tam s Bedřichem ty zbytky. My s Kryštofem umyjeme podlahu. A ty,“ Amálka vzala třesoucí se Kryndolínu, „ty si lehneš sem do křesla a já ti dám ručník. Ať se osušíš a nenastydneš nám.“ Pepa blýskl okem po Kryndolíně a šel uklízet.

Spoušť po požáru byla veliká. Seškvařené zbytky dárků byly mokré a mazlavé. Pepa se se znechucením prodíral těmi torzy. Nic nebylo v pořádku, i ta váza pro Amálku žárem praskla. Taková škoda!
„Nebuď smutnej, Pepo,“ utěšoval ho uklízející Bedřich.
„Když já se tak těšil,“ nemohl si pomoci Pepa. „Nikdo nedostaneme žádný dárek,“ povzdychl si.
„Ale Pepo, Vánoce nejsou přeci o dárcích. Jsou přeci o tom, že se máme rádi, ne? Že nejsme sami. Víš jak by ti bylo smutno, kdyby jsi byl sám? Co by ti pak pomohla kupa dárků. To by jsi chtěl, kupu dárků a zůstat sám?“ ozvala se Amálka, která jim šla pomoci.
„No, to bych byl nerad,“ připustil Pepa.
„Tak vidíš. Dárků ještě v životě dostaneš,“ dodala a dala poslední zčernalý zbytek do koše. „Však ona to Kryndolína asi nechtěla, aby nám shořely dárky, že ne?“ obrátila se ke křesílku. Ale Kryndolína jí neodpověděla. Ležela v křesle stočená jako malá ušmudlaná kulička a spala.

Ušmudlaná, urousaná, ožehlá hromádka neštěstí. Pepa se na ni zadíval. Chvíli stál, díval se na ni a poslední zbytky zlosti z něho mizely. Opravdu, vždyť ta Kryndolína, je na tom hůře než já. Je sama, nikoho nemá. A teď nevypadá ani nijak zle. Je spíš srandovní, jak odfukuje. No, možná opravdu nebude taková ošklivá a ten stromeček asi fakt nechtěla zapálit.
„Hele, co to tady je?“ přerušila jeho přemítání Amálka a šťouchla kopýtkem do špíny na podlaze. V té černotě něco probleskovalo, stejně tak jako první hvězdička na temném nebi.
„Co to může být?“ podivoval se Kryštof a chobotem to sebral. Byla to podivuhodná duhová slzička. Slzička ze spečených ozdob.
„Tady je další,“ ozval se Bedřich, který opatrně projížděl tlapou po podlaze. „A další, a další…“ Za chvilku měl na tlapě čtyři krásné slzičky.
„Jé, ty jsou nádherné,“ vydechl Pepa.
„No, mám dojem Pepo, že přeci jen každý z nás dostane dárek,“ řekl Bedřich a podal Pepovi jednu slzičku.
„Děkuju,“ poděkoval Pepa a okouzleně si prohlížel tu duhovou krásu. Bedřich podal po slzičce Amálce a Kryštofovi.
„Já už mám,“ odmítl Kryštof a také se podivoval té nečekané nádheře.
„No, tak nám ještě jedna zbyla. Máme jich pět a my jsme jen čtyři,“ prohodil Bedřich. Pepa se otočil.
„Nezbyla,“ řekl tiše. „Tu pátou dáme tady Kryndolíně.“
Zvířátka k němu překvapeně vzhlédla.
„Dostane jí od nás jako dárek,“ pokračoval Pepa. „Ten krokodýl měl pravdu. Měli bychom si odpouštět a mít se rádi. A já se na ni už nezlobím,“ Pepa vzal z Bedřichovy tlapy pátou slzičku a položil ji vedle stulené Kryndolíny. „Ve čtyřech s vámi byla celý rok legrace, tak proč by nemohla být ještě větší, když nás bude pět,“ dodal a pohladil spící Kryndolínu po kožíšku.
„No, myslím,“ pronesla do ticha Amálka, „že asi tak nějak mají vypadat opravdové Vánoce.“ A opatrně dýchla na svoji slzičku. Ta se zatřpytila a stejně s ní se rozzářily i ostatní.
„Tichá-á noc, přesvatá noc..“ zanotovala zlehounka a Pepa, Bedřich a Kryštof se přidali. „V spánku svém, dýchá zem….“

Napsal/a: trictvrtak

Toto taky stojí za přečtení!

Jindřichův Hradec

Prohlédněte si Jindřichův Hradec. S našimi tipy o nic nepřijdete

Jindřichův Hradec si zaslouží vaši pozornost. Je to nádherné město s pěknou historii. Najdete tu nádherné chaty a chalupy,

Čtu dál →

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist