Na severním pólu, daleko od lidí, kde byla kupa sněhu a samý led, žila jedna tučňáčí rodinka. A že jich tam bylo jako máku, jen těžko byste je mohli spočítat, ale přesto spolu vycházeli moc dobře, pomáhali si a byli k sobě milí.Jenže jak tak postupně přibývali, bylo potřeba postavit nové iglú, do toho starého už se přece jen nemohli vejít, bylo jich příliš moc a bylo prostě těsné.
Všude kolem byly samé ledovce a kupa zmrzlé vody, no není se čemu divit, byl to severní pól, kde byla šílená zima a tak se tam nemohli dočkat ani sluníčka, spíš se vždy těšili ze sněhu, který padal z oblohy.
A aby neumřeli hlady, protože jíst také něco museli, chodili lovit ryby do vody a tak si občas zaplavali.
„Honem do práce,“ honil všechny tučňák, „musíme se pustit do stavění iglú, dokud je světlo.“
A tak tučňáci běhali sem a tam, div do sebe nevráželi a každý nosil kusy ledu, co jen v rukou unesli a postupně z těch kusů skládali domeček – iglú. Že jim to ale dalo práce, až se u toho zapotili, chudáci tučňáci vyplazovali své jazyky a hltali sníh, aby se napili něčeho studeného.
A tak se z kostek ledu pomalu rýsovalo iglú. Dostavili ho až když už se obloha začala šeřit a protože z toho byli tučňáci unavení, rozhodli se, že jej hned vyzkouší, zalezli do svého nového domečku, který už byl nádherně prostorný, nastěhovali si tam svoje postýlky a všichni se společně uložili ke spánku a popřáli si dobrou noc.