Bylo, nebylo. Na kraji lesa stál starý dům. V domě bydlel hodný tatínek s hodnou maminkou a měli kupu dětí.
Nevedlo se jim, ale moc dobře, někdy neměli ani co jíst a střechou jim dovnitř pršelo. Moc jim to ale nevadilo, protože byli spolu a měli se moc rádi.
Tatínek chodil každý den brzo ráno do lesa sbírat roští, které pak prodával do dalekého města na otop. Za utržené penízky koupil mouku, z které maminka pekla chléb. A tak to šlo den co den.
Jednoho dne, když tatínek sbíral v lese roští, uslyšel z křoví smutné pípání. Šel se podívat co to může být a co nenašel. Pod křovím ležela zbědovaná slepička.
Dobrému muži se slepičky zželelo a vzal ji domů. Když slepičku uviděla maminka bylo rozhodnuto, že si jí nechají a až se uzdraví, snad i snese nějaké to vajíčko. I když to trvalo dlouho, slepička se pomalu uzdravovala. Děti jí dávaly drobky od jídla a hledaly pro ní na dvorku žížaly.
Jednou, když se šla maminka podívat jak se slepičce daří, nemohla uvěřit svým očím. V hnízdě pod slepičkou leželo vajíčko. Nebylo to obyčejné vajíčko, bylo celé z ryzího zlata. Tatínek šel prodat vajíčko do města a za penízky si postavili krásný domeček, do kterého už nezatékalo. A taky se už nikdy nestalo aby měli hlad.
Slepičce se u rodinky líbilo tak moc, že u nich už navždy zůstala……..