Pohádky pro zvědavé štěňátko (4)

Byl podzim. Stromům na statku, dříve zeleným, se krásně vybarvilo listí. Některé lístečky se krásně červenaly, jiné byly žluté a další zase rezavé. Tlapička pobíhala po zahradě hromadami spadaných listů a zvědavě do nich strkala čumáček, jako by listy měly nějaké tajemství, které by mohla odhalit. Pod listím byla ale schovaná jen tráva. A přece jen…

Tlapička najednou zaslechla dva tiché hlásky. „Stejně je moje krásnější,“ pištěl jeden a druhý mu bojovně odpovídal: “Ne, ne, moje je hezčí než tvoje!“ Tlapička se podívala blíž. Pod jedním z listů uviděla dvě malé berušky. Obě měly sedm černých teček, jinak byly červené a moc, moc rozzlobené. Už to vypadalo, že se snad začnou prát, když na ně Tlapička varovně zavrčela: “No tak, to se dělá? Takové krásné berunky a tak ošklivě se hádají. Koukejte toho nechat!“ Berušky zdvihly překvapeně hlavičky a podívaly se na Tlapičku. Už to vypadalo, že je po hádce, když si jedna z berušek začala stěžovat: “Já bych se nehádala, ale ona říkala, že její je hezčí než moje a to není pravda.“ Druhá do toho vpadla: „Je to pravda.“ A už byly zase v sobě. „Povídám dost!“ Štěkla Tlapička a pak se zeptala berušek: “Proč se vlastně hádáte? Co má být hezčí?“ „No přece pohádka, moje je hezčí“ odpověděla nafoukaně druhá z berušek. První začala plakat: “Není a není“. Tlapička se zamyslela a pak štěkla: “Víte co, teď mi hezky jedna po druhé řeknete ty vaše pohádky a já vás rozsoudím. Já pohádkám rozumím, moje maminka mi pohádky vypráví každý den před spaním. A začneš ty – “ kývla na druhou berušku. Beruška spustila.

Proč mají berušky sedm teček
Kdysi dávno neměly berušky sedm teček, kdepak. Každá dostala při narození jen jednu jedinou. A musela dávat dobrý pozor, aby ji neztratila, protože jinou by jí paní Příroda už nedala. Tehdy se v jedné beruščí rodině narodila malinká berunka. Měla sedm sourozenců – tři sestřičky a čtyři bratříčky. Tahle malá beruška byla pěkné číslo. Už od malinka pořád dováděla a dělala samé lumpárny. A tak se stalo, že jednoho dne spadla do vody (i když jí maminka přísně nakazovala, že se k vodě nesmí ani přiblížit, protože je to pro berušky moc nebezpečné) a tečka jí uplavala. Beruška vylezla celá mokrá z vody ven a začala se shánět po své tečce. Když zjistila, že je pryč, strašně se rozbrečela a domů šla celá nešťastná. Maminka jí, to se ví, vyhubovala, co to zase prováděla, ale i jí bylo berušky líto, že je bez tečky. A tak všichni – maminka, tatínek i všech sedm sourozenců berušky – šli její tečku hledat. Ale nenašli ji. Beruška moc plakala, že je ošklivá a že už vlastně ani není beruška. V noci když usnula, vešla do jejího pokoje její nejstarší sestra a dala berušce na krovku svou tečku. Jen co odešla, vešel k berušce její nejstarší bratříček a i on jí dal tajně svou tečku. Postupně přišli všichni beruščini sourozenci a všichni jí dali svou tečku na krovky. Když se beruška ráno probudila, s úžasem zjistila, že má sedm krásných černých teček. „Jak je to možné?“ Pomyslela si a šla na snídani. Její sourozenci už pili sladkou šťávu ze svých hrníčků. Když se na ně beruška podívala, hrklo v ní – všichni byli bez tečky. Rázem pochopila, že její bratříčci a sestřičky jí svou tečku dali a tak zatímco ona teď má teček sedm, její sourozenci nemají žádnou. Ale byl to dar a beruška jim proto tečky nemohla vrátit. Naštěstí mocná paní Příroda viděla všechno, co se stalo a moc ji dojalo, jak sourozenci malé berušce darovali svou jedinou tečku. A proto se rozhodla, že je i všechny ostatní berušky odmění. Mávla kouzelným proutkem a rázem měly všechny berušky na svém červeném kabátku sedm velkých černých teček. A ty jim už zůstaly napořád.

„Hm, to je opravdu krásná pohádka,“ přikývla spokojeně Tlapička a vybídla první berušku, aby začala vyprávět.

Proč mají berušky sedm teček
Berušky opravdu neměly sedm teček na svých šatičkách vždycky. Ne, ne. Původně jim paní Příroda nedělila jen jednu tečku. A berušky dávaly dobrý pozor, aby ji neztratily. Ale pak se jednoho krásného dne narodila velice zapomětlivá a nepořádná beruška. Co se s ní její maminka natrápila, stále jí říkala, ať po sobě uklízí, nebo že pak nic nenajde, ale všechno bylo marné. Beruška si po sobě nikdy neuklidila, věci odhazovala tam, kde jí odpadly od ruky a všude své věci zapomínala. Jednoho dne chtěla vyzkoušet, jak bude vypadat bez své tečky. Opatrně si ji sundala a šla se proletět. Za chvíli jí to ale bez tečky přestalo bavit. Chtěla se pro tečku vrátit, ale úplně zapomněla, kde ji nechala. Beruška se rozplakala. Co teď bude dělat? Ptala se všech zvířátek, která potkala, jestli její tečku někde neviděla. Motýli, broučci ani včely ale o její tečce nic nevěděli. Dokonce ani všetečné mouchy netušily, kde beruška svou tečku zapomněla. Pak beruška uviděla pejska, který se proháněl po louce. „Pejsku, prosím tě, neviděl jsi někde moji černou tečku?“ Ptala se ho se slzami na krajíčku a ukazovala dozadu na prázdné místo na svých šatičkách. Pejskovi bylo berušky líto, ale ani on její tečku neviděl. „A nemohl bys ji vyčmuchat? Pejsci přece mají dobrý čich, určitě to půjde,“ zkoušela to beruška. Ale pejsek nevěděl, jak její tečka voní a proto jí nemohl vyčuchat. Beruška se rozplakala. Kdyby jen nebyla tak nepořádná, kdyby jen poslouchala maminku! Pejsek se nad beruškou slitoval, vzal jí na záda a vydal se s ní tečku hledat. Hledali po celé louce, ale nenašli. Už se stmívalo, když přišli až na samý konec louky, kde začínal les. Docela se báli, zvlášť když se blízko nich ozvalo tajuplné houkání. Nebylo to naštěstí žádné strašidlo, ale moudrá paní sova. „Dobrý den, paní sovo, neviděla jste někde moji tečku?“ Zeptala se jí beruška. „Tvoji tečku jsem neviděla,“ zahoukala sova, „ale vím, kde bys mohla jednu tečku dostat. Nedaleko odtud bydlí pan malíř a ten umí malovat krásné tečky, když mu řekneš, určitě ti jednu na šatičky namaluje.“ Beruška byla přešťastná a hned se s pejskem rozeběhla k panu malíři. Pan malíř měl právě štětec namočený do černé barvy, protože maloval bouřkové mraky. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se mu u nohou pejsek a kolem hlavy mu začal poletovat nějaký brouček. Vypadal jako beruška, ale neměl žádnou tečku a vytrvale se otáčel k malíři zády. „Že ona to je beruška a chce namalovat ztracenou tečku,“ dovtípil se malíř. A tak vzal štětec a začal malovat. Jednu, tečku, druhou, třetí,…až jich namaloval rovných sedm. Teprve pak se malíři zdálo, že jich má beruška tak akorát. „Víš ty co, já namaluji tečky i tobě,“ obrátil se na pejska. Paní Příroda pobaveně sledovala, jak malíř dělá její práci a protože se jí nové beruščiny šatičky moc líbily, rozhodla se, že od té doby budou mít všechny berušky sedm teček namísto jedné jediné. A tečky, co měl na kožíšku pejsek? Paní Příroda mu je nechala. A za odměnu, že byl na berušku tak hodný a pomáhal jí hledat ztracenou tečku, se i všichni jeho potomci narodili s černými tečkami.

Když beruška skončila, Tlapička začala její pohádku chválit: “I tvoje pohádka je moc krásná, zvlášť se mi líbilo, jak ten pejsek pomáhal berušce tečku hledat.“ „Ale která pohádka je hezčí?“ vykřikly naráz obě berušky. „To se přece nedá říct,„ odpověděla jim káravě Tlapička, „všechny pohádky jsou nejkrásnější a proto se také dětem vyprávějí. Přestaňte se už dohadovat a podejte si ruce.“ Berušky se na sebe podívaly a pak si podaly ruku na usmířenou. Byly spokojené, že obě jejich pohádky jsou nejkrásnější. A Tlapička? Ta byla také spokojená, vždyť se dnes dozvěděla dvě nové krásné pohádky.

 

 

Napsal/a: Katie