Jednoho dne si vyšla k chlívku, kde bydlela tři prasátka s maminkou a tatínkem. „Ahoj, já jsem Tlapička…“ „Štěňátko, my víme,“ smála se selátka. „My jsme prasátka – já se jmenuji Ocásek, to je Čumáček a nejmenší bratříček se jmenuje Ouško. Pojď si s námi hrát!“ Tlapička si celé odpoledne hrála s prasátky v chlívku. Skákali v bahně, váleli sudy, hráli na slepou bábu. Pak už maminka volala prasátka, aby šla domů. „Pojď s námi,“ zvala prasátka Tlapičku na návštěvu. „Maminka bude mít radost.“ „Myslíte? Spíš mi vynadá, podívejte, jak všichni vypadáme…“ Tlapička už nebyla bílá a prasátka už neměla krásnou růžovou barvu. Všichni čtyři byli od hlavy k patě šediví od bláta. „Kdepak, maminka se nebude zlobit, vždyť bahno milují všechna prasátka, i naše maminka!“ „Ale vždyť jste měli tak hezkou růžovou barvu, a teď jste šedí,“ namítala Tlapička. „Horší by bylo, kdybychom byli modří nebo fialoví,“ neztrácela prasátka dobrou náladu. „Anebo zelení, jako v té pohádce…“ ozvala se prasečí maminka, která jejich rozhovor poslouchala. „Jé, mami, že k nám může jít Tlapička na návštěvu?“ volal Čumáček. „A mami, řekneš nám tu pohádku?“ žadonil Ocásek. Prasečí maminka se usmála. Pozvala Tlapičku dál, usadila děti na slámu a začala vyprávět…
Pohádka o zeleném prasátku
Byl kdysi, kdesi jeden chlívek a v něm žila paní prasátková s panem prasátkem. Moc si přáli miminko a jejich přání se jim mělo brzy splnit. Paní prasátková totiž jednoho dne zjistila, že takové jedno malinkaté miminko nosí v bříšku. Ona i pan prasátko byli moc a moc šťastní a chtěli pro svoje miminko jen to nejlepší. Paní prasátková se rozhodla, že bude jíst jen zelený salát a kapustičku, protože v ní je nejvíc vitamínů. A tak zatímco pan prasátko jedl vařené brambory se šrotem a řepu, paní prasátková si dopřávala salátek a kapustu.
Konečně přišel den, kdy se jim narodilo malé prasátko. Bylo krásné, mělo roztomilý čumáček, čtyři nožičky, dvě ouška a ocásek. Ale přece jen na něm bylo něco divného – bylo celé zelené. Paní prasátková s panem prasátkem se zděsili – co budou dělat? Snad to malému nezůstane? A taky – co tomu řeknou sousedi?
„To je určitě z toho salátu, co jsi jedla,“ řekl vyčítavě pan prasátko paní prasátkové. Od té chvíle paní prasátková salát jíst přestala. Vlastně jí ani moc nechutnal. Začala jíst zase brambory, šrot a řepu a stejné jídlo dávali i malému zelenému prasátku. A světe div se – prasátko začalo růžovět a brzy bylo úplně stejně růžové jako ostatní malá prasátka. Jen na oušku mu zůstala úplně malá zelená skvrnka…
„Jé, to byla ale hezká pohádka,“ řekla Tlapička. „A nedáš si s námi trochu brambor?“ zvala prasečí maminka štěňátko na jídlo. „Ale já přece brambory nejím,“ odpověděla se Tlapička, „já piju od maminky mlíčko a taky mi dávají masíčko. A stejně už musím domů, aby se na mě maminka nezlobila.“ Tlapička se rozloučila se svými novými kamarády i s jejich maminkou a pospíchala domů. Večer než usnula, mamince vyprávěla pohádku o zeleném prasátku.