Holky, kluci, porada.
Co že je to zahrada?
Hlásí se Pepíček, známý to snaživec,
vždyť je to, vážení, velice známá věc.
Máme ji za domem, rostou tam rajčátka,
na jaře skotačí v trávníku koťátka,
na podzim sbíráme jablíčka červená,
při pádu ze stromu odřem si kolena.
ta ještě hezčí je, skoro jak pohádka.
Žije v ní zvířat král, mohutný, silný lev,
svým řevem ukáže, co je to síla, hněv.
Tady ZOO – nápis hlásá,
milé děti, to je krása,
upoutá nás ocas páva,
slon chobotem na nás mává,
nosál červený nás vítá,
orel ve své kleci lítá,
žralok, želvy, kajmani,
v akvárku se prohání.
Díváme se na myšku,
na medvěda v kožíšku,
v klecích tygr zuby cení,
jsou tu lamy i jeleni.
Ten, co parohy má zlaté,
na Smolíčka čeká,tu pohádku znáte.
Liška v pelíšku si spinká,
snad vidí i Budulínka.
Zebra hrdě pruhy nosí,
klokani tu skáčou bosí,
ve svém vaku zakrátko,
budou chovat mláďátko.
Papoušek pohodí na hlavě čupřinku,
z peří si ustele měkoučkou peřinku,
divoké prasátko – přečtem si tabulku,
voláme na vlka, kde že má Karkulku?
Opičky jsou jak my, děti,
z banánu k nám slupka letí,
jedna zadek ukázala.
To nevadí, vždyť je malá.
Žirafa krk natahuje,
labuť pyšně kolem pluje,
velbloud na nás vážně zírá –
co tu chcete, kýho výra?
Přišly jsem se podívat,
teď vám „dobrou“ chceme přát.
Skončila pomalu zvířecí pohádka,
pšt, děti, usíná i ZOO zahrádka.
Liška ve snu, za hrst hrášku
vozí Budulínka na ocásku.
Vlkovi zas zdálo se,
že má brýle na nose.
Čí? No přece babiččiny,
vlk, ten nebude nikdy jiný.
A lev, hrdý zvířat král,
ve spánku se myšky bál.
Opičce se zase zdálo,
že už tady bude jaro,
kdy poprosí maminku
o růžovou sukýnku.
Je tu jeden opičák,
co prý ji má velmi rád.
Chce ji k skrytí zadečku
při svatebním tanečku.
Holky, kluci, mámo, táto,
vidět ZOO stojí za to.
I my sníme si svůj sen.
O tom, jak zas přijedem.
Napsal/a: MARUŠKA
