Pohádka o strakatém telátku
Bylo jednou jedno strakaté telátko. Skotačilo s ostatními kamarády – telátky. Jednou si pomyslelo: Kéž bych nebylo strakaté, chtělo bych být žluté jako sluníčko, co svítí a hřeje, nebo zelené, jako šťavnatá travička, nebo bílé, jako maminčino mlíčko. Bé, bé, bé, nechci už být strakaté! Sluníčko to uslyšelo a poslalo mu žlutou barvu z oblohy, travička dodala zelenou na nožky a bílé mlíčko se mu usadilo na čumáčku, když se napilo od maminky. Pyšné telátko si radostně vykračovalo po pastvině, ale co to? Ostatní telátka si s ním nechtěla hrát, bála se ho a honem, honem utíkala ke svým maminkám kravičkám. Smutné telátko nemohla poznat ani jeho maminka! Telátko se žalostně rozplakalo: Bé, bé, bé, chci být zase strakaté! Sluníčko na obloze se rozesmálo a poslalo mráček s deštíkem, aby smyl žlutou barvu, nožky si telátko umylo v mokré trávě – a čumáček mu olízala jeho maminka, která ho už poznala. Dlouho mu pak vyprávěla, že každý má být spokojený s tím, jaký se narodil, že je podobné své mamince i tatínkovi, kteří ho mají rádi. Sluníčko jim zamávalo na pozdrav a zapadlo za obzor a všechna telátka se svými maminkami odešla do stáje. I travička si potřebovala odpočinout a trochu vyrůst, aby zase mohli všichni ráno na čerstvou pastvu. A ty teď taky rychle spinkej, ať do rána zase kousek povyrosteš! Dobrou noc!