Pohádka na tři slova

Byl jednou jeden hluboký les a v něm žili tři zlí trpaslíci. Bydleli v zatuchlé jeskyňce pod velkým dubem, jehož koruna skrývala orlí hnízdo. V něm spinkaly kouzelné dubové víly, které s trpaslíčky hlídaly svůj zatuchlý domov plný všelijaké havěti, nebyla to lecjaká havěť…

… otravovala jim život!!! Jednoho dne navštívil malé trpaslíčky prodejce s čistícími prostředky. Měl jich velké množství. Modré, červené, zelené… Nechyběly bílé, černé, prostě každý byl velice účinný proti té lecjaké havěti. Proto trpaslíčci nakoupili od každé barvy po jedné lahvičce. Začne velký boj, kde známe vítěze. Ale nejdřív poslouchejte, jak to vlastně s bojem bylo od začátku.
Trpaslíčci s vílami začali podle barev. Bílou barvou namalovali svou zatuchlou jeskyňku, žlutou zase kuchyňku, červenou namalovali červánky, modrou zase ložničku. Černá byla nejdůležitější: načernili sami sebe, i tu havěť, a tak byli neviditelní. Zdálo se, že si můžou v neviditelném světě dělat co chtějí. I ta havěť si dělala, co chtěla a netušila, že je sledována. Trpaslíci byli lstiví, závistiví, zákeřní a podlí!!!! Měli nachystanou jedinečnou pastičku na všechny otravné brouky, pavouky, žáby, ptáky, žížaly, ba i bazilišky. A ta pastička měla být začátkem dobra v jeskyňce. Vůbec to však nebylo jednoduché. Havěť i trpaslíci byli rovnocennými soupeři, než trpaslíka Žejdlíka napadl svými kusadly obrovský černý pavouk, kousl ho přímo do zadku a způsobil tak velké pozdvižení. Všichni se najednou shlukli pod dubem a začali ošetřovat a foukat bolístky zraněného Žejdlíka.
Tááááááák a to byl začátek hrozného dne. Žejdlík začal kulhat a bylo mu úplně jedno, co dělá, křičel, kopal a nadával na kamarády, víly, lesní havěť, prostě na celý les. Do dubu kopl tak silně, až z něho spadly tři velikááánské žaludy a praštily pavouka přímo mezi oči. Orlí hnízdo spadlo a zdraví trpaslíci, rozzlobení jako vždy, hnízdo rozdupali na třísky a vejce rozklepli na pánev. Najednou začala vejce bublat, rozpínat se a celé jejich obydlí bylo plné dusivého sirovodíku. Otevřeli tedy okna i dveře, aby vyvětrali a pustili dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Všem se rázem zbarvilo do růžova, nejen tělo, ale i čepičky a místnůstka, protože do místnosti vlítly dubové víly a vypustily růžové vánky. To byla kouzelná mlha, která způsobila něco velmi zvláštního.
Najednou začali trpaslíčci přátelsky a láskyplně švitořit, pobíhat kolem škvařící se pánve a navzájem se objímali. Byli rádi, že jejich špatné vlastnosti úplně zrůžověly. Ale jednomu přeci jen se zrůžovět nedaří, on totiž nemá rád růžovou barvu. Proměnit se ale v přátelského trpaslíčka moc chtěl, a tak poprosil víly,  zda by i jeho náladovost, vzteklost a špatnou náladu nemohly přebarvit aspoň na jinou veselou barvičku. Třeba jarně zelenou. „Ano, pod podmínkou, že nám spravíte naše rozšlapané hnízdo.“ Ti dva hodní trpaslíci ale neměli na spravování vůbec náladu. Rozhodli, že rozbité hnízdo spraví jen ten, který nebude umět svou zlobu a náladovost ovládat. Zavolali o radu sově. Sově se nelíbilo vstávání ve dne, ale když viděla, jak je trpaslíček smutný, roztáhla svá křídla a snesla se za nimi k velkému suchému pařezu. Ukázala jim, kde rostou kouzelné maliny, ale měla podmínku: společně musí nasbírat plný džbánek, aby mohla uvařit kouzelnou malinovou polívku, která působí proti zlobě. A protože byli ze zla unavení, lehli si do vany plné malinové pěny a usnuli. Skřítci pěkně chrupkali a mezitím usnul i celý les. Víly začaly sbírat maliny místo dalšího kouzlení. Avšak netrvalo dlouho a usnuly také. Potom byli odpočatí a než se stihli probrat, sova uvařila, uklidila a přitom našla zvonec a pohádky dlouhé je konec!

Napsal/a: Kolektiv VD