O zatoulaném štěňátku

Rubrika: Pohádky

„Babičko, vyprávěj nám pohádku o zatoulaném štěňátku, prosím, prosím.“ Žadonila Maruška s Honzíkem. „Inu, tak dobře. Hezky se tu usaďte a já vám tedy povím příběh o tom, jak se docela malé, nešťastné štěňátko zatoulalo.“

„To bylo tak. Jednou se psím rodičům narodila čtyři štěňátka. Tři byla černá a to čtvrté, mělo tuze malinké bílé flíčky ve svém černém kožíšku. Také proto dostal jméno Flíček. Jak štěňátka rostla, začala si všímat, jak se od nich Flíček liší. Přestávala si s ním hrát a smála se mu proto, jak vypadá. Flíček byl z toho celý nešťastný a tak chodil po dvoře a hledal, kdo by si s ním hrál. Jak se tak procházel, potkal kačenky. „Kačenky, pojďte si zahrát nějakou hru. Třeba na schovávanou.“ „Tak dobře,“ řekly kačenky, „ale ty začínáš počítat a my se schováme.“
A tak Flíček začal počítat. „Jedna, dvě, tři, čtyři…..už jdu,“ pověděl. Ohlédl se a kačenky nikde neviděl. A tak začal hledat. Kdepak, kačenky byly tak malé, že se dokázaly velmi dobře schovat a jakmile se Flíček vzdálil ze svého místečka, tak kačenky vybíhaly. A tak Flíček prohrál. Zkoušel to ještě několikrát, ale neměl štěstí. Nakonec řekl. „Jste lepší, já jsem moc velký a vy zase malé. Je tu spousta míst, kde se dokážete dobře schovat.“ „To máš pravdu,“ řekly kačenky, „ale moc rády jsme si s tebou zahrály.“
Flíček se tedy vydal dál. Až najednou potkal slepice. „Slepičky, pojďte si zahrát nějakou hru.“ „Tak dobře a jakou si zahrajeme,“ zeptaly se slepičky. „Co takhle na babu.“ Slepičky se na sebe podívaly a nakonec souhlasily. „Dobře tedy, ale začínáš ty.“ Začali se tedy honit po dvorku. Slepice běhaly a lítaly kam se dalo a Flíček, je pěkně proháněl. „Dobře, dobře to stačí,“ řekly slepičky. „Jsi rychlejší nežli my. Peříčka z nás lítají a my jsme už unavené.“ Flíček jim tedy poděkoval a rozloučil se.
Při další procházce objevil Flíček docela malou díru v plotě. Chvíli se tak rozhlížel a pak si pomyslel. Inu co, tady nikomu chybět nebudu a když se vydám na procházku, tak, než si toho všimnou, budu už zpět. Prolezl dírou v plotě a vydal se přes pole. Když došel k lesíku, tak se ještě podíval zpátky a řekl si. „Mám ještě spoustu času. Půjdu a podívám se. Krásně to voní až sem. Copak tam asi všechno je.“ A tak šel. Rozhlížel se kolem sebe a obdivoval krásu lesa. Tolik se mu tam zalíbilo, že zapoměl na čas.
Najednou si vzpoměl, že by se měl už vrátit, aby se rodiče o něj nebáli, když tu najednou zahlédl liščí noru. Z nory vyběhla liška až se jí Flíček lekl. „Kdo jsi,“ zeptal se. „Já jsem liška a tohle je můj domov. Ale ty by si tu neměl být. Odkud jsi?“ A tak jí Flíček začal vyprávět o dvorku a o tom, jak si s ním jeho sourozenci nechtějí hrát, o kačenkách, které nedokázal najít a nakonec o slepičkách. Liška to se zájmem poslouchala a řekla. „Spolu by jsme si mohli hrát. Jsme si docela podobní, oba umíme i stejně běhat.“ A tak si začali hrát. Flíček byl šťastný a na domov si nevzpoměl. Najednou se začalo šeřit. Flíček se zastavil a povídá. „Liško, musím jít už domů, ale zase přijdu a budeme si spolu hrát.“ „Dobře tedy, tak se pro dnešek rozloučíme a když budeš chtít, můžeš zase přijít.“
A tak se Flíček vydal na cestu. Všude už byla tma a maminka s tatínkem hledali Flíčka po celém dvorku. „Flíčku, kde jsi. No tak, ozvi se nám přece. Už je pozdě.“ Ale Flíček nikde. Rodiče celí nešťastní se ptají svých dětí. „Neviděli jste Flíčka, nevíte kde by mohl být?“ Ale štěňátka nevěděla. Začala pomáhat rodičům a hledali společně. Tatínek si všiml díry v plotě a zavolal. „Maminko, děti, nejspíš vylezl touhle dírou a zatoulal se.“ To si maminka začala zoufat ještě víc. „Chlapeček náš, kdepak teď je. Snad se mu nic nestalo.“ „Neboj se,“ řekl tatínek, „najdeme ho.“ A tak se všichni vydali hledat Flíčka. Když došli k lesíku, tatínek zavětřil. „Musí tu být. Určitě, cítím ho.“ Vydali se do lesa a začali Flíčka volat.
Mezitím Flíček bloudil lesem a nedokázal si najít tu správnou cestu. Už byl unavený a celý zoufalý. Sedl si k malému pařezu a plakal. Když tu najednou uslyšel volání svých rodičů. „Tady jsem, tady, maminko, tatínku.“
Rodiče zaslechli svého synka a honem se rozběhli za jeho voláním.
To bylo shledání a té radosti. Rodiče celí šťastní, že našli svého synka, se rozplakali ještě více. Flíček jim vše povyprávěl a slíbil, že už se nikdy nezatoulá. I jeho bratři, šťastni, že Flíček je zpět, si s ním začali hrát a přijali ho mezi sebe.

A proto děti, nikdy neodcházejte, aniž by rodiče věděli kde jste. Moc by se potom o vás báli a byli by nešťastní,“ tímto zakončila babička své vyprávění o nešťastném zatoulaném štěňátku.

 

Napsal/a: torinka

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist