O zajíčkovi a lišce
Byl jeden malý zajíček, který žil se svou hodnou babičkou. Měl však jednu velkou vadu, že se všeho moc bál. Babička mu dobře radí: „Po tmě nechoď, synku, jen se schovej pod peřinku. Voda studí jako led, skoč tam – utopíš se hned.“ Až se z malinkého zajíčka stal strašpytel. Strejda Honza ho měl rád, říkal mu, že se nesmí tolik bát. Jenže zajíček se lekne i kdyby před něj jen lístek spadl. Jednou k jejich domovu přišla liška na lovu. Zajíci se polekali, honem domů pospíchali. Zajíček malého Pepíčka vleče, ten té lišce neuteče. Zajíček se celý třese, kamarádka liška ho už nese. Ted už nesmí ztratit čas, chytil lišku za ocas. A v té chvíli liška milá, maličkého upustila. Liška skáče zuby cení, ale nic to platné není. Počkej liško, já ti dám, na ten strom tě nachytám. Pustil ocas, zůstal vzadu, liška netušila zradu. Bolestí se celá choulí, na hlavě má velkou bouli. Zajíčkové radost mají a hned domů pospíchají. Babička jen tiše vzdychá, „už jsi doma a máš být rád, kdoví co se mohlo stát.“ Ale zajíček jí říká: „Já jsem neměl čas se bát.“ Vítali ho kudy šel. Zahnal lišku zajíc malý, všechny děti si s ním hrály, už to nebyl strašpytel.