Že nás nikdo nedohoní?
Rozkvétají květiny.
Začínaj´ zrát maliny.
Z oblohy se slunce usmívá,
jaro nám pomalu začíná…Venku se oteplilo a včeličky se probudily ze zimního spánku a vylétly ze svých úlů, aby se ohřály s prvními paprsky slunce.
Začaly kvést květiny a keře a tráva se zelenala, hned na tom světě bylo veseleji a pilné včelky se pustily spokojeně do své práce. Sedaly z květiny na květinu. Na nožkách měly přidělané kbelíčky, do nich sbíraly pyl z květin, které opylovaly a ten pak odnášely do úlu, kde se z něj dělal med.
Měly práce až nad hlavu a věřte nebo ne, opylovaly tolik květin, že byste to nedokázali spočítat.
„Včelko, včelko, tady jsem, nezapomeň na mě,“ hlásila se o opylování kopretina.
„I já prosím o sesbírání pylu, už ho mám na svém květu tolik, že začíná opadávat, až mi z toho hlava těžkne,“ prosila pampeliška.
Květiny se včelce hlásily, překřikovaly se jedna přes druhou, až z toho včelku div nebolela hlava. Jenže měla malý kbelíček, vždy když ho naplnila, musela hned zase odletět a vysypat ho. Jak tak chudák spěchala, protože jí květiny honily, kyblíček jí spadl z nožky na zem a celý se rozsypal. Včelka začala plakat, protože z její práce, která byla tak namáhavá, nezbylo nic.
„Neplač, nasbíráš jiný,“ utěšovaly ji květiny.
„Počkej, pomůžu ti, dám ti kyblíček na nohu,“ ozval se čmelák a společnými silami nandali kyblíček zase na nožku.
Včelka tak znovu vzlétla a opylovala a opylovala, dokud na květiny viděla. A protože už byl večer, zaletěla zpět do úlu, kde se uložila ke spánku, aby nabrala síly do dalšího dne a mohla opylovat další květiny.