O Rampušínce

Byl jeden rozlehlý, hluboký, tajemný les. Mezi lidmi se povídalo, že tam prý straší. Málokdo se do lesa odvážil jít na houby či borůvky, a když, tak jen na samý kraj. A přitom se lidé báli naprosto zbytečně! Ano, v lese žilo mnoho prapodivných stvoření, ale všechna byla dobráky od kosti…

Stejně tak i Rampušák. Malý skřítek, který miloval zimu. Pomohl už tolika kamarádům z nouze. Třeba tuhle před časem se do jeho jeskyně nastěhoval sněhuláček i se svou kamarádkou, kterou mu Rampušák postavil. Jenže od té doby býval skřítek smutný.

Nejen sněhulák, ale i jeho ostatní přátelé byli pěkně v páru. Rampušák ale žádnou kamarádku neměl. A přitom po ní tolik toužil! Tolik si přál mít někoho rád!

Sněhuláček slýchával, jak skřítek ze spaní smutně vzdychá. Rozhodl se proto, že svému kamarádovi pomůže. Jenže nevěděl jak.

Se svou sněhulinkou přemýšlel, jak jen to udělat, aby i Rampušáček měl svou milou. Nejdřív měli oba spoustu nápadů, ale ani jeden pořádný. Po chvilce jim bláznivé nápady došly a celá jeskyně se ponořila do tíživého ticha.


Kap! Kap! Jen kapání kapek stékajících ze stropu jeskyně rušilo to těžké ticho. Kap! Kap!

Sněhuláček se sněhulinkou se na sebe podívali. To je ono! Vždyť Rampušák se jmenuje podle rampouchu, vody, která zmrzla při stékání dolů. Udělají mu kamarádku z rampouchu!

Oba sněhuláci znali tajnou řeč sněhu. Stejně jako víly Vločenky byli ze sněhu, jak by tedy tu řeč neznali? Oslovili Paní Zimu a poprosili ji, aby vdechla život jednomu rampouchu v jeskyni.

Když se Rampušák večer vrátil z procházky, málem leknutím spadl na zem. Před ním stála krásná, běloučká panenka!

„To je Rampušínka,“ hrdě oznámili oba sněhuláčci. „Viděli jsme, jak tě trápí, že nemáš kamarádku. Poprosili jsme Paní Zimu, ta ji pro tebe stvořila.“

„Moc vám, kamarádi, děkuji!“ Rampušák ze sebe sotva dokázal vypravit nějaké slovo. Tak byl šťastný!

Od té doby už na procházky nikdy nechodil sám. Doprovázela ho totiž jeho Rampušínka…