Jednoho dne, když pan Klubíčko kopal na své malinkaté zahradě jámu, aby zasadil jabloň, našel hrnec plný zlaťáků.
Život se mu rázem změnil.Koupil si nový, veliký dům, ale aby se mu nestýskalo po ptáčkovi zpěváčkovi, koupil zlatou klec, chytil do ní ptáčka a odvezl si jej s sebou, aby mu v novém domě zpíval.
Ale ptáček v novém domě nezpíval. Seděl smutně na bidýlku a hlavu měl skloněnou. To musí být tím, že jsi ve zlaté kleci, říkal si pan Klubíčko a otevřel klec a povídá ptáčkovi: „Sedni si na okno a zazpívej mi, vím, že mi neuletíš.“
Ptáček skutečně neuletěl, ale také ani nezazpíval. Byl stále tichý a smutný.
Postupně pan Klubíčko zjistil, že ani on není v novém domě šťastný. Měl krásný dům, krásné šaty, spousu peněz, ale neměl to, počem toužil nejvíc.
„Já vím, co bys chtěl, ptáčku.“ Zašeptal jednoho dne. „Chceš se vrátit domů, stejně jako já.“ Posadil si ptáčka opatrně na rameno a vrátil se do své malé chaloupky s malými okny a malinkatou zahrádkou. Sedl si na postel a zavřel oči. V tom se venku rozezněl překrásný hlas ptáčka zpěváčka a pan Klubíčko se usmál. „Vždyťjsem byl pořád bohatý, jen jsem o tom nevěděl.“