Bylo jedno slunečné letní odpoledne a doma to malého Pepíčka nebavilo. Rozhodl se, že si půjde hrát ven na sluníčko.
Vůbec ho nezajímalo, že ve svém pokojčku nechal rozházené hračky a že to tam vůbec už nevypadá tak krásně útulně, jako když si s nimi ráno začal hrát.Pepíček se tedy obul, vzal si svou oblíbenou čepku a utíkal ven… Vyběhl tak rychle, že už ani maminku neslyšel, jak na Pepíčka volá, aby si od ní nechal zavázat tkaničky od bot a zda-li má uklizené hračky. To v tu chvíli Pepíčka vůbec netrápilo. Už už se viděl na trávníku, jak tam dovádí a pobíhá se sousedovic Lojzíkem.
Z pokojíčka se po chvíli začalo ozývat tiché a smutné kvílení. To jak si hračky mezi sebou – jedna druhé stěžovaly, jak jsou tam pohozené a nejsou pěkně srovnané na svém místě ve skříňce.
„Au au…“, ozývalo se z jedno rohu, kde ležel pohozený plyšový medvídek „..to mě bolí pacička, Pepíček mi na ní pohodil autíčko a mě to teď moc bolí“.
„Brm brm au au“ ozývalo se z druhé strany, tam, kde ležel pohozený traktůrek tak nešikovně, že kolečky byl zaháknutý o krabici se stavebnicemi. Vedle traktůrku ležel panáček. I jemu se pod kostkami neleželo pohodlně a co teprve jinému plyšovému zvířátku, které mělo na ocásku postavené jiné autíčko. Tolik žalostného pláče snad ještě Pepíčkův pokojíček neslyšel.
„A víte co?“ řekla plyšová kočička, která na tom byla ze všech hraček nejlépe, protože měla jen pod nohami balonek „my Pepíčkovi utečeme, když se k nám tak ošklivě chová!“
„Výborný nápad kočičko“, řekl medvídek „jen nám musíš pomoct, abychom se dostali z pod těch autíček, bagříků, letadélek a stavebnic…“
Všem hračkám se plyšové kočičky nápad velice líbil a navzájem si pomohli se vyprostit a dali se na útěk. Rozhodly se, že pár dní se budou ukrývat někde poblíž a podle toho, jak se bude Pepíček chovat, se třeba k němu ještě vrátí.
Pepíček se vrátil k večer udomů, celý umouněný jak si celé odpoledne hrál s kamarádem. Maminka ho hned nahnala do koupelny, aby se umyl. Připravila mu zatím dobrou večeři, po které se Pepíček chystal uložit k spánku. Jak ale vešel do pokojíčku, něco se mu na první pohled nezdálo. Bylo tam nějak divně prázdno.
„Kdepak je můj medvídek? A kde je moje autíčko a traktůrek? A co kočička a slůňátko, panáček, letádélko, psík.. .Kde jsou všichni?“
Pepíček začal hledat. Otvíral jednu skříň za druhou, koukal pod postýlku, koukal do krabic a nic. Nikde nebyla ani jediná hračka. Jen lampička ve tvaru měsíce se posmutně dívala směrem, kde vždy bylo plno jejich kamrádů-hraček. I jí začalo být smutno.
Pepíček si sedl na postýlku a začal strašně plakat. Slzy jako hrachy se mu koulely po tvářích a zmáčeli mu jeho pyžámko. Celou dobu mu v hlavě ležela jediná otázka: „Kde jsou všechny moje hračky?“
Maminka zaslechla jeho usedavý pláč a přišla za ním. Položila mu ruku na rameno a optala se ho, proč pláče.
„Všechny moje hračky zmizeli, není tu ani vláček, ani plyšová kočička, není tu nic!“ a žalostně popotáhl.
„A víš-li Pepíčku, kde jsou Tvoje hračky?“ optala se ho maminka „myslím, že se hračky hodně rozlobily, že jsi je nechal pohozené a běžel sis hrát ven. Sám víš, že to nebylo poprvé a hračkám se to už asi nelíbilo, a tak utekli někam, kde je bude jiný chlapeček pěkně uklízet a hezky s nimi zacházet!“
„Ale maminko, mě se po nich moc stýská. S čím si teď budu hrát?“
„Víš, možná by sis mohl před spaním přát, aby se Ti tvoje hračky vrátily. Slíbíš-li, že už si je budeš vždy ukládat na své místo a nenecháš je jen tak ledabyle pohozené.“
„Ano maminko, to slibuji! Už si je budu všechny uklízet“ řekl Pepíček, zalezl si do své postýlky, která stála u okna a dal mamince pusu na dobrou noc.
V hlavě se mu stále honila myšlenka na hračky, kam asi mohli jít a nejsou-li už moc daleko, aby jeho prosbu o návratu vyslyšely? Jak tak koukal na tmavou oblohu, vzpomněl si, že mu jednou tatínek vyprávěl o padající hvězdě. Že když někdo vidí padat hvězdu, má si něco přát. A tak se zadíval na noční oblohu ještě pozorněji. Netrvalo dlouho a oblohou se mihla jedna docela malinkatá hvězdička, padající k zemi. V tu chvíli si Pepíček moc přál, aby se jeho hračky vrátily a také si řekl, že už nikdy se k nim nebude chovat ošklivě a vždy je pěkně srovná na své místo. S tímto svým přáním a slibem se mu zavírali očička, až usnul. Zdálo se mu o hračkách, jak si s nimi hraje, jak vozí kočičku na autíčku a jak i jeho samotného vozí vláček a prohání ho jeho plyšový psík. Pepíček byl v říši snů. Najednou ho cosi polechtalo a jasné světýlko dopadající na jeho obličej ho donutilo otevřít oči. Uviděl, že už je ráno a to jasné světýlko je sluníčko, které vyšlo na oblohu a svítí do jeho pokojíčku. Najednou se podíval vedle sebe. V postýlce ležel jeho plyšový pejsek, vedle medvídek. Ve skříni stály hezky srovnané autíčka, traktůrek, vláček, letadélko a ostatní hračky. Odpočívaly po svém výletě. Pepíček vyskočil z postele a začal jásat a běžel za maminkou a radostně volal: „Maminko, maminko, hračky se vrátily!“ Maminka Pepíčka pohladilaa řekla mu, aby si to,co večer slíbil, hlavně pamatoval a hračky nezapomínal uklízet na své místo. Jak Pepíček slíbil, tak se i stalo a od toho dne si stále Pepíček své hračky dává na své místo tak, aby jedna druhé neublížili a aby mu hlavně zase neutekly.
Hračky po sobě jen nenápadně mrkají a usmívají se tak, aby si toho Pepíček nevšimnul.
A co vy děti, uklízíte své hračky také na své místo, aby Vám neutekly?
Napsal/a: Andrea
