V jednom hustě porostlém lese žili medvědi, nebyli to obyčejní medvědi, byli krásní, měli hustou hnědou srst, ostré drápky na rukou a byli velcí. Potkat je v lese člověk, tak před nimi rychle utíká.Mezi těmi medvědy žil i malý medvídek Adámek, bylo to vlastně ještě medvědí mládě, které se toho mělo ještě hodně co učit. Například, jak se loví jídlo, aby přežilo nebo jak vystrašit lidi, ale medvídek hlavně netušil, že přes zimu musí spát.
Medvídek byl velice hravý a tak od rána do večera poskakoval na louce a honil se za motýly nebo pobíhal s ostatními medvědy po lese a hrál si s nimi na honěnou. Najednou se ale počasí začalo každým dnem měnit, bylo čím dál chladněji, sluníčko už z oblohy nespouštělo tak teplé paprsky jako dřív a v lese ze stromů začalo opadávat krásně zabarvené listí. Nastal podzim a pro medvědy to byl čas zazimovat se ke spánku. A tak maminka vysvětlila Adámkovi, že se musí hodně najíst, protože kdyby se v zimě vzbudil, neměl by co jíst.
Adámek se ale rozhodl, že zimu přečká, chtěl vědět, jak taková zima vůbec vypadá, protože ji nikdy nezažil. A také vůbec nebyl unavený, nechtělo se mu spát.
Bloudil tedy po lese a potkával ostatní zvířátka, která si také chystala domeček k zimnímu spánku.
Najednou začaly z oblohy poletovat bílé vločky, byl to první sníh, zima, která oznamovala, že je nejvyšší čas jít spát. První vločka dopadla medvídkovi přímo na jeho čumáček a velice ho zastudila. I když měl medvídek teplý kožíšek, otřepal se zimou. A tak se rozhodl, že zaleze do domečku, pěkně se prospí a načerpá síly, než zase přijde jaro a on bude moci opět vyběhnout a na louce se honit s motýly.