Byla jednou jedna čarodějnice, která moc nevyrostla. A taky neuměla vůbec kouzlit a čarovat, protože nechodila do školy. Žila si spokojeně ve své chaloupce, ale jednoho dne si řekla dost. A vydala se do světa. Svázala si raneček s jídlem, vzala si trochu peněz a vyrazila. Chtěla najít nějakého čaroděje nebo kouzelnici, kteří by ji zasvětili do světa čar a magie.
Bloudila světem, jídlo i peníze už jí pomalu docházely, ale žádný učitel kouzel se neobjevil. Karolínka se rozhodla, že si zkusí najít práci, vydělá trochu peněz a pak půjde zase dál. V nejbližší vesnici se zastavila a ptala se lidí, jestli neví o práci. „I jakpak by ne, tamhle na kopci stojí statek, hospodaří v něm pan Martin. Ten pořád potřebuje někoho k ruce,“ poradila jí jedna stará babička. A opravdu. Hospodář Martin zrovna sháněl někoho, kdo by se staral o krávy. Karolínka nikdy krávu ani neviděla, ale Martin jí všechno vysvětlil – jak má kravičky vyhnat na pastvu, jak je má podojit a podestlat jim, a Karolínka se to zakrátko naučila. Každé ráno vyháněla kravičky na louku, kde jim zpívala a myslela přitom na Martina. Protože se do něj zamilovala a přála si, aby ji pozval k muzice. I Martinovi se malá Karolínka líbila, ale měl moc práce a taky se bál, že když ji pozve na tancovačku, že mu řekne ne. A tak okolo sebe ti dva chodili a pokukovali po sobě, ale že se mají rádi si neřekli.Jednoho dne se ale všechno změnilo. Karolínka ráno jako obvykle vyháněla kravičky na pastvu, ale ony si to místo na louku zamířily přímo k Temnému lesu, před kterým Karolínku Martin varoval. „Kdo tam jednou vkročí, toho už lidské oko nezahlédne,“ řekl jí tenkrát. Karolínka na kravičky volala, domlouvala jim, prosila je, ale jedna z nich – Bělka – přesto do Temného lesa vběhla. Karolínka byla nešťastná. „Martin mě vyžene, že jsem neuhlídala kravičky,“ říkala si zoufale. A tak sehnala zbytek stáda domů a vydala se do Temného lesa pro ztracenou Bělku.
V temném lese bylo ticho a příšeří. Karolínka si statečně klestila cestu houštím a kapradinami. Celý týden šla, nohy už měla celé rozedrané od maliní a ostružin, byla unavená, měla hlad i žízeň. Už nedoufala, že Bělku najde a pomalu ztrácela naději i na to, že se z lesa vymotá živá ona sama. Sedmého dne ale přišla na zelenou mýtinku, kde stála malá chaloupka – a světe div se, u ní se pásla ztracená Bělka. Karolínka se zaradovala a chtěla jít hned s Bělkou zpátky na statek. Ale vtom se otevřely dveře a v nich stál mocný kouzelník Dobrodějník. „Vítej u mě, Karolínko,“ oslovil malou čarodějnici, „už na tebe dlouho čekám“. Karolínka vykulila oči: „Ty mě znáš? Kdo jsi a proč na mě čekáš?“ ptala se nedočkavě. „Jsem Dobrodějník, mistr magie a kouzel a mým úkolem je naučit tě čarovat. V tvé knize osudu je psáno, že jen ty můžeš přemoci zlou čarodějnici Černimůru, která sužuje tento kraj i les. A její moc se každým dnem rozpíná dál a dál,“ řekl smutně kouzelník. „Řekni, zůstaneš u mě, abych tě mohl naučit všechno potřebné?“ Karolínka se moc nerozmýšlela: „Jestli je to tak, ráda zůstanu a budu tvou žačkou“.
Celý rok bydlela Karolínka u kouzelníka. Za tu dobu se naučila všechna zaklínadla, obranná kouzla proti temným čarám, zvládla připravit léčivé i škodlivé lektvary, Dobrodějník ji naučil létat na koštěti i uzdravovat nemocné. Po roce se s ní Dobrodějník rozloučil: „Naučil jsem tě vše, co jsem mohl. Byla jsi dobrou žačkou, já věřím, že až přijde čas, Černimůru porazíš. Jen jedno ti chci ještě říct – naučil jsem tě všechno, kromě toho největšího a nejmocnějšího kouzla na světě. Na něj ale musíš přijít sama.“ Karolínka se chtěla zeptat, co je to za kouzlo, ale v tu chvíli čaroděj zavřel dveře a jeho chaloupka i s ním zmizela. Na mýtince zůstala jen Karolínka s Bělkou, která se pokojně pásla. „Co mám teď dělat?“ pomyslela si Karolínka, „jak najdu tu Černimůru, a co je to za nejmocnější kouzlo, které mě Dobrodějník nemohl naučit?“ Pak se podívala na Bělku a řekla jí: „Nejdřív tě odvedu na statek k Martinovi a pak uvidím, co dál“. Cesta z lesa Karolínce netrvala ani den, k večeru už hnala kravičku do vrat statku. Ale co to? Statek se zdál posmutnělý, nikdo si nezpíval jako obvykle, všude bylo ticho. Na její pozdravení lidé odvraceli tváře, až ve stáji jí podkoní vyprávěl, jaké se před rokem stalo neštěstí. Měli tu pasačku krav a jejich hospodář Martin se do ní zakoukal. Když zjistil, že odešla do Temného lesa pro ztracenou kravku, vydal se za ní a od té doby nikdo jí ani hospodáře neviděl. Karolínka se polekala: „Martin šel kvůli mně do Temného lesa a nevrátil se! Jistě ho potkalo něco zlého, ale třeba je ještě naživu. Musím ho jít hledat, snad ho najdu a pomohu mu.“ I když se už snášel soumrak, Karolínka si ani neodpočinula a rozeběhla se zpátky do Temného lesa.
Les se jí zdál ještě hrozivější než poprvé. Trnité křoví jí nechtělo pustit dál, chytalo jí za sukni, zakopávala o pařezy, které se jí samy stavěly do cesty. Chtěla se poradit s Dobrodějníkem, ale nenašla ani mýtinku, kde stávala jeho chaloupka. Celý měsíc bloudila křížem krážem lesem, všude volala Martina. Marně. Až jednoho dne konečně zahlédla mezi černými ježatými stromy dům. Byl celý černý, bez oken a Karolínce se při pohledu na něj svíralo srdce úzkostí. Dodala si ale odvahy a šla blíž. Klepala na dveře, ale nikdo neotevíral. Bylo slyšet jen sténání a kvílení. Karolínka dveře otevřela a ocitla se ve velkém sále. Uprostřed sálu stál dlouhý stůl osvětlený černou svící, u kterého byla jedna židle. Kromě pavoučích sítí byl v místnosti už jen krb a v něm se nad ohněm v kotlíku vařily jedovaté byliny. A ještě schody tam byly, ty vedly dolů. Karolínka poznala, že je v domě zlé Černimůry a srdce jí tiše šeptalo, že Martin je blízko. Karolínka sestoupila po schodech do podzemí, kde byla spousta zamřížovaných dveří. Černimůra tady věznila lidi, které pochytala v lese a dělala si z nich své otroky. Karolínka otevírala brány jejich vězení, navracela jim zdraví, ztracené namáhavou prací pro Černimůru, pro každého vykouzlila sklenici vody a chleba, aby se nasytili. Když otevřela poslední dveře, stál v nich Martin. Karolínka ho v první chvíli ani nemohla poznat, z urostlého silného mladíka se stal shrbený slabý muž. „Karolínko, jsi to ty?“ vzdychl, když ji uviděl a Karolínce se zalily oči slzami. Rychle dala Martinovi ruku na čelo a Martin se začal uzdravovat. I když musel mít hlad a žízeň, nevšiml si podávaného jídla ani vody, naléhavě Karolínce stiskl ruce a prosil ji: „Karolínko, rychle odejdi a už se sem nevracej. Cožpak nevíš, že tu bydlí zlá Černimůra? My všichni jsme v její moci. Nemůžeme utéct. Mnohokrát jsme se o to pokoušeli, ale proti jejím kouzlům nic nezmůžeme. Odejdi, než se Černimůra vrátí, prosím tě o to.“ Karolínka zavrtěla rozhodně hlavou: „Přišla jsem pro tebe, Martine, a bez tebe nikam nepůjdu.“ Martin se na ni smutně zadíval: „Karolínko, odejdi, jen myšlenka na tebe mě tady držela při životě, jestli ti Černimůra ublíží, umřu, protože tě miluju.“ Karolínka nestačila odpovědět, protože v tu chvíli se venku strhla silná bouře, otevřely se dveře a do domu přilétla jako vítr Černimůra. „Kde jsi, Karolínko, cítím, že jsi mě přišla navštívit, tak se ukaž!“ volala krákoravým hlasem. Karolínka se rozeběhla ke schodům a než na ně vstoupila, otočila se k ostatním: „Všichni zůstaňte tady nebo vás Černimůra promění na kámen. Já si to s ní vyřídím sama.“
„Tak to ty mě máš porazit?“ zasmála se Černimůra pohrdavě, když se Karolínka objevila před ní. „Taková malá hubená holka, která ke kouzlení sotva přičichla?“ a jen to Černimůra dořekla, seslala na Karolínku zlé kouzlo. Karolínka ale byla připravená a kouzlo mávnutím ruky odrazila. Mezi oběma kouzelnicemi se rozpoutal lítý boj. Vzduchem létaly jako blesky namodralá, červená i zelená světla kouzel, Černimůra křičela zaklínadla, proti kterým Karolínka rychle šeptala protikouzla. Když Černimůra viděla, že Karolínku kouzly nepřemůže, sedla na koště a řítila se přímo na malou čarodějnici, svoje ostré dlouhé nehty napřažené jako tesáky. Karolínka taktak uhnula a už tu byla Černimůra znova. Popadla Karolínku za vlasy a začala ji krakat a škrábat, až Karolínce vytryskla krev. Karolínka se ale Černimůře vysmekla a praštila jí pěstí do nosu. Černimůra úder nečekala a tak spadla z koštěte jako hruška. Karolínka už napřahovala ruku, aby vyřkla znehybňující kouzlo a Černimůru jím spoutala, když se od schodů ozval Martinův výkřik: „Karolínko!“ Karolínka se otočila a Černimůra její nepozornosti využila. Rychle se zvedla ze země a vyslala na Martina smrtící kouzlo. Karolínka ho už nestačila odvrátit, a tak mohla jen přihlížet, jak Martin padá k zemi, celý bledý. Rychle si k němu klekla a dala si jeho hlavu do klína. Věděla, že když už kouzlo na Martina jedou padlo, nedá se ničím zlomit. Martin namáhavě dýchal a tiskl jí ruku. Karolínka si nevšímala Černimůry, která se vítězoslavně smála a připravovala se k poslednímu útoku proti Karolínce: „Martine, ty nesmíš zemřít, nesmíš, protože tě miluju. Radši bych umřela místo tebe, lásko“. A po tváři jí skanula slza. Jak slza dopadla na Martinovu tvář, stal se zázrak. Zlé smrtící kouzlo z Martina spadlo a obrátilo se přímo proti Černimůře. Jen co se jí dotklo, Černimůra se rozpadla na tisíc kousků. V té chvíli se v sále objevila okna, kterými začaly dovnitř proudit sluneční paprsky. Zvenku bylo slyšet zpěv ptáků a namísto ježatých černých stromů se rozvoněly smrky a borovice. Lidé vyšli z podzemí a děkovali Karolínce za záchranu.
Karolínka s Martinem se se všemi rozloučili a zamířili domů, na statek. Drželi se za ruce, tiskli se k sobě a tu a tam si vyměnili políbení. Teď už Karolínka věděla, že největším a nejmocnějším kouzlem na světě je láska. A ta jejich vydržela na věky věků.
Napsal/a: Katie
