O ledové hoře

Rubrika: Pohádky

Haničko hají… dnes ti povím pohádku o ledové hoře. A aby ti při té ledové pohádce nebyla zima, přikryj se hezky až úplně po bradu… tak šikulka… A teď už cvilink, pohádka začíná…

Bylo, nebylo, v jedné daleké zemi, za lesy a jezery se k nebi tyčila vysoká hora. Na první pohled by se mohla zdát jako pustá a prázdná, ale už na ten druhý bys zahlédla určitě nějakého toho trpaslíka. Ano, na té hoře bylo totiž trpasličí království. Žilo tam už po staletí mnoho trpasličích rodin, které se od sebe rozeznávaly podle barevných čepiček. A že jich tam bylo opravdu hodně, bylo to takové barevné království. A nebylo to jen těmi čepičkami. Hora byla také plná kytiček… červených, žlutých, modrých, fialkových a… ano Haničko, růžových taky. Kytičky se hezky usmívaly a dělali trpaslíčkům veselou společnost. A tak i trpaslíčci byly veselí a pusiny měli od rána do večera od ucha k uchu… a když se náhodou někdy zamračili, bylo to jen proto, že se podívali přímo do sluníčka, které celé dny posílalo své paprsky na celou horu. No a protože s úsměvem jde všechno líp, žilo se i trpaslíčkům velmi dobře. Přes den pracovali, tak jako lidé, a k večeru se scházeli třeba na fotbal, na tancovačku a nebo jenom tak posedět na kus řeči. A ti úplně nejmenší trpaslíčči chodili do trpasličí školky, kde si spolu hráli a dováděli, ale také se ledasčemu naučili. Život v trpasličím království byl zkrátka fajn. Ale tak jako se i v lidském světě někdy něco semele, semlelo se i v tom světě trpasličím…

Jednoho dne se totiž náhle setmělo. Trpaslíci si nejdříve mysleli, že je to jen bouřkový mrak, pak je napadlo, že snad zatmění slunce, ale když se začala třást země a nakonec se ozvala veliká rána, začali se bát… To už však zahlédli jak k nim běží trpaslíci, co zrovna sklízeli ovoce na opačném konci hory. Hned jim vypověděli, co viděli. Před jejich horou se usadil obr Bonifác. Lebedí si opřený o jejich království a užívá si sluníčka, které teď jediným paprskem na horu nedosáhne. Však se také během chvíle pěkně ochladilo. Během chvíle zmizely všechny květiny, stromy i malé trpasličí domečky pod bílou vrstvičkou jinovatky. Trpaslíci zimu neznali, a tak neměli žádné teplé oblečení, neměli ani teplé boty a čepice a šály a za chvíli už všichni kýchali a prskali. Polovina jich měla rýmu a druhá polovina kašel a do toho všeho neštěstí se z ničeho nic ozval hromotný hlas: „Haló, kde jste kdo? Obr Bonifác má hlad! Honem mi dejte něco k jídlu nebo…“. Trpaslíci se nejdřív hrozně polekali, ale když se vzpamatovali, řekli si, že když dají Bonifácovi najíst, třeba se zvedne a odkráčí zase jinam. A tak vyslali jednoho odvážlivce, který se vydal za obrem.

Když obr Bonifác uviděl malého trpaslíka, začal si hned děsně vymýšlet. Naporoučel si pět vozů koláčů a čtyři velké sudy kakaa. A vyhrožoval, že když nebudou koláče do zlatova vypečené, sní za každý nevypečený koláč jednoho trpaslíka. No co měli trpaslíčci dělat. Hned se dali do práce, a protože jim šla práce vždycky dobře od ruky, brzy měli hotovo. Radovali se a už už se těšili, že až obr vše spořádá, odejde. Jenomže to se pletli. Obr Bonifác se sice najedl, ale k odchodu se neměl. Hned druhý den chtěl dokonce o dva vozy koláčů víc. A tak se stalo, že šťastní, spokojení a stále usměvavý trpaslíčkové byli najednou zamračení, unavení, smutní a navíc k tomu všemu stále nemocní. Od rána do večera jen pekli koláče a vařili kakao a u toho hudrovali, bručeli a kabonili se. Jednoho dne však ten nejmenší trpaslíček z celého trpasličího království zakřičel: „ Tak dost!“

Všichni se zastavili, a když se nepřestali mračit, přece jen přestali alespoň hudrovat. Malý trpaslíček pak začal vyprávět o tom, jaké to dřív bylo krásné království, o tom jak se všichni usmívali, jak si hráli a dováděli, jak všude voněly květiny a svítilo sluníčko. Trpaslíci ho chvíli poslouchali, ale pak se zamračili ještě víc. „Proč nám to říkáš, my víme jak bylo a víme jak je to teď. Je zkrátka špatná doba. Slunce nesvítí, květiny nekvetou. My dopečeme poslední koláče z poslední mouky a pak nás obr všechny sní a bude konec.“ Malý trpaslíček se však nenechal odbít a řekl, že už nebudou péct koláče, ale upečou jeden jediný, velký a speciální. Přesvědčil všechny trpaslíky, že má plán a že tomu plánu musí věřit tak jako kdysi věřili tomu, že každý den vyjde sluníčko.

trpaslíčci
A tak se dali trpaslíci opět do práce. Ale už nehudrovali, protože v každém byla malá jiskřička naděje, že vše zas bude dobré. Pracovali celou noc a ráno vykutáleli před Bonifáce ten největší a nejvoňavější koláč na světě. Malý trpaslíček pak vytáhl z kapsy malý pytlíček a rychle celý koláč posypal směsí z bylinky kýchavice. Pak nařídil všem, ať se schovají, vzal velký kámen a hodil ho Bonifácovi rovnou na špičku nosu. Bonifác sebou zavrtěl, pak nasál vzduch do toho mohutného nosu a slastně se protáhl: „Co to tady voní? Jéé, koláček a takový veliký a voňavý!“ Malý trpaslíček vylezl na ten nejvyšší strom co byl nejblíže obrova ucha a zakřičel: „Ten je pro tebe Bonifáci, dnes je to přesně měsíc co tu s námi jsi, a tak jsme ti upekli speciální trpasličí koláč“.

Bonifác ani nepoděkoval a hned se pustil do koláče. Nesnědl ještě ani půlku, když v tom…“He… he… hepčík!“ A ještě: „He… he… hepčík! Co to má hepčík… znamenat? Hepčík.“ Na tuto chvíli malý trpaslíček čekal, povylezl ještě trochu výš a křičel z plných plic, aby ho Bonifác přes to mohutné pčíkání slyšel. „Jejda Bonifáci, to vypadá, jako bys měl nějakou alergii.“ „Já a alergii… hepčík…na co já bych měl alergii… hepčík?“ řekl obr. „Třeba na koláče,“ hned na to zase trpaslíček. „Nesmysl… hepčík, vždyť už jsem jich snědl tolik… to ne ne… hepčík… ní možné.“ To už obr od samého kýchání natahoval moldánky. Trpaslíček věděl, že je jeho chvíle: „Ale tohle byl speciální trpasličí koláč. No jo, že ty máš alergii na trpaslíky, ještě že jsi nějakého toho trpaslíka nesnědl. To by mohl být pěkný malér, když máš jen po koláči takovéto problémy.“. No to je pravda… hepčík…budu si muset dávat velký pozor, aby se mi nějaký… hepčík… trpaslík nepřipletl do jídla,“ mudroval Bonifác.

Trpaslíček však pokračoval: “Ale to si nemůžeš být nikdy jistý, my jsme takový malincí…,“ a hups, skočil Bonifácovi přímo na veliký nos. Bonifác se vyděsil k smrti, jedním mohutným máchnutím setřásl trpaslíčka z nosu a dal se na útěk. Ještě chvíli bylo z dálky slyšet jeho hlasité kýchání, ale po té zavládl klid. Tedy jen do té doby, než se ze všech stran začalo ozývat: „Huráááá, sláva a juchajda!“. A také tiché „he… he… pčík“, ale to už nebyl Bonifác, ale trpaslíček, který spadl rovnou do zbytku koláče.

Všichni se smáli a radovali. Někteří začali samou radostí tancovat, pod jejich nohama se začal rozpouštět led a opět se objevila zelená tráva. Sluníčko opět zalilo celou horu světlem a jednotlivé paprsky rázem probudili spící květiny a stromy a z ledové hory byla opět hora barevná. Hora plná spokojených a usměvavých trpaslíčků, kteří už od té doby věděli, že brbláním a hudrováním se nikdy nic nevyřeší a že i ten nejmenší trpaslíček může zachránit celé království, pokud má dobrý plán a odhodlání.

Jejej Haničko, koukám, že ty už krásně spinkáš, nevadí… však si tu pohádku můžeme povědět zítra znova. Tak dobrou noc, ty můj trpaslíčku.

náhled

Článek byl zařazen do soutěže
Pohádková soutěž o pohádkové ceny, do které můžete až do 12.ledna 2010 poslat svůj příspěvek i vy.

Ceny do soutěže věnovalo Nakladatelství XYZ.

Napsal/a: Lenčáč

Toto taky stojí za přečtení!

Půjčku vyřídíte pomocí textové zprávy na mobilním telefonu

SMS půjčka je jeden z finančních produktů, který vám dokáže vyřešit nepříjemnou situaci s financemi. Pokud máte nečekané finanční

Čtu dál →

Zařizujete svým dětem společný pokoj? Poradíme vám, jak na to

Pro rodiče je často náročným úkolem zařídit pokoj pro jednu svou ratolest. Zvážit všechny jeho potřeby, které musí s

Čtu dál →
muzikál Mauglí na Mall.tv

Muzikál Mauglí bude k vidění na Mall.tv

Muzikál Mauglí Ondřeje Soukupa a Gabriely Osvaldové v režii dua Skutr uvádí pražské Divadlo Kalich od září roku 2013. Od

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • Lenčáč

    Děkuji… Hanička je opravdu zlatíčko a spinká krásně :o)

  • Lenči, tak po takovéhle pohádce musí Hanička – moje jmenovkyně, spinkat pěkně přikrytá peřinkou, v teplíčku jako hodný trpaslíček, až do rána.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist