„…tak zase nic, to se na to vykašlu,“ mumlala si Zima, když se další březnové ráno probrala a Jaro zase nikde. „Kde ta holka vězí, to mi tedy řekněte! Já tu za ni už pěkných pár dní dřu jak mezek. Už jsem vybrabčila všechny zásoby sněhu, po nocích tu narychlo háčkuju další sněhové vločky, což nestíhám, protože noci jsou pořád kratší a kratší, větru už mám jenom tolik že by snad ani nerozfoukal ohýnek v kamnech a to jsem už uvařila v papiňáku dvě další várky a všechen mráz z mrazničky už je taky pryč a to jsem spotřebovala i železné zásoby „hlubokozmrazeného mrazu“…no přece snad po mě nikdo nemůže chtít, abych tu ještě organizovala druhé Vánoce jenom proto, aby se lidi ze mě nezbláznili, protože se naše slečinka Jaro někde pozapomněla…vždyť z té zimy už je pomalu zima i mě, Zimě!“
…“Hehe, jen si to hezky užij, ať taky jednou za čas pořádně zabereš, pořád se jen vymlouváš, že lidi přece nemají rádi, když jsi dlouhá a tuhá a poslední roky jsi to pěkně flákala..“ popichoval Podzim rozvalující se na posteli s pocitem dobře vykonané práce (ten poslední řijen se mu fakt povedl, to se musí nechat)…“Hele, ty mlč – stejně jsi zase na poslední chvíli serval všechno listí ze stromů ve vzteku, že se ti zase tvé podzimní malířské kreace nepovedly podle tvých představ – pomalu čekám, že začneš strhávat i jehličí,“ ohradila se Zima. „A bílý sníh na těch barevných listech by se tak krásně vyjímal,“ zasnila se vzápětí…“„Neměj péči, na to jehličí asi nedojde – já to vždycky zkusím u modřínu a ten mě popíchá tak, že ostatní jehličnany ti klidně přenechám zelené – ono se na to jehličí totiž dost špatně maluje – možná nějaké miniatury,“ zamyslel se Podzim.
„Nechte toho vy dva! Já vás fakt nechápu, proč vy se neumíte na svém předání vlády dohodnout? Vždyť nám dvěma to s tím babím létem tak krásně klape, že jo? No přece ten poslední říjen,“ obrátilo se na Podzim nepřítomností Jara lehce zneklidnělé Léto. „Poslední říjen jsi mi fakt pomohla, ale zato předtím jsi se teda vyznamenala – tolika deště!“ zpražil Léto Podzim. „No jo, udělalo se mi toho nějak více – to jsem to měla vyhodit?“ nedalo se Léto. „Tos to mohla schovat, mě by se zmražený zimní déšť docela hodil, jsem fakt úplně vybraná,“ posteskla si Zima. „Už opravdu nevím, co já budu dělat, když se to Jaro neukáže…to asi fakt nastane na zemi doba „bezpočasí“.“
„Ale konec debaty, jdeme hledat Jaro, třeba se mu něco stalo,“ rozhodlo Léto. „Cha cha – máš strach, že bys tu po Zimě musela uklízet ty a ne Jaro, že jo? A to by ses, holka, letos teda nadřela…“ špičkoval Podzim. „Nech toho, jde se, mám o ni normálně strach.“
Jaro našli zalezlé pod peřinou, ufňukané, s opuchlýma očima, všude kolem se povalovaly rozházené sněženky a petrklíče, zaprášené vrbové kočičky byly pohozené ve svazku v koutě hned vedle pytlů s osením, na stole se čekala bílá vajíčka připravená na Velikonoce a roztahané barvy, kterých se ještě nikdo nedotknul, pod stolem ležela brašna s rozsypanými porodnickými nástroji k porodům mláďat….
„No to se mi snad zdá!! Co to má znamenat?! Jak to, že se válíš v posteli? Vždyť nemáš nic přichystaného a to máš na to celý rok!!“ začalo hubovat Léto…“ÁÁÁÁÁÁchich ouvej, neřvi na mě takhle ty horká hlavo, já toho mám dost i takhle..“ skuhralo Jaro. „Čeho máš jako dost? Dost máš teď jenom práce, abys to všechno stihla, tak koukej vylézt a začít něco dělat!“…pokračovalo Léto mentorským tónem. „No tobě se to zrovna mluví, že jo, ty přicházíš k hotovému – já ti to vždycky pěkně všechno nachystám a ty potom jenom zvedneš teploty, to by se mi taky líbilo…“ Bránilo se lítostivě Jaro. „A co mi jako nachystáš?“ podivilo se Léto. „No – uklidím zbytky sněhu, nasázím kytky, rozpálím slunce, porodím mláďata, zaseju, navěsím listí na stromy…taky bys je nemusel každý rok rvát – víš co je s tím práce?!“ obořilo se plačtivě Jaro na Podzim. „Jo – a zabavit a ohlídat děti 2 měsíce o práznidnách, to je asi pohodička ne? A žně – to je asi taky drobnost, že jo…nehledě na to, že pracujeme s Podzimem na společném projektu babího léta, to fakt není vůbec nic…“ roztesknilo se Léto. „To každý vidí jenom tu dovolenou, ale co je s tím práce.“
„Hele, děvčata, nechte toho – přestaňte si navzájem vyčítat své aktivity a ty nám pěkně řekni, co se ti stalo.“ Pronesl otcovským tónem Podzim. „Já…já…já mám asi ZIMNÍ DEPRESI…“ rozeštkalo se Jaro…“Cože??!! Zimní depresi máš? Jako ze mě jo? No to je dobrý, tak ona má ze mě zimní depresi a já mám zase už pomalu z té mé prodloužené pracovní doby jarní únavu, abys věděla,“ rozčílila se Zima. „Hele, nebuď na ni zlá, ono to mívají i lidi – vždyť víš, je to potvrzený i psychologama,“ chlácholil Zimu Podzim. „No a co na tu zimní depresi lidem psychologové ordinují?“ Začalo se o svůj zdravotní stav zajímat Jaro. „No přece jaro!!!“ odpověděli všichni tři unisono. „Jaro:-)))))“…
„To jako MĚ:-)??“ Pozvedlo Jaro své začervenalé oči. „No jasně – vždyť ty jsi vlastně svým způsobem vyjímečná…podívej: každý z nás tří má své silné stránky i své slabiny – Léto je nádherné období slunce, dovolených prázdnin, koupání, letních jablek, dlouhých dní, teplých nocí..ale také nesnesitelných veder, když jí ujede ruka s tím roztápěním slunce, sucha, když si zapomene udělat dost deště…Podzim je bohémský malíř obarvující všechno listí na stromech nádhernými teplými barvami, česající ovoce a poletující s papírovými draky po obloze, ale znáš jej – cholerika – když se vztekne, tak to stojí za to – ty plískanice, bláto, vítr…no a Zima – bílý sníh jiskřící ve slunci (které ale nehřeje – „Vždyť by mi to všechno roztálo“ – Zima), kouzlo Vánoc, bílé horské štíty…ale běž se teď zeptat lidí, co je na ní dobrého – nitku na ní nenechají suchou….jenom u tebe nás, milé Jaro, žádná špatná věc nenapadá – první hřejivé sluneční paprsky, delší dny, teplé meze, první kytky, kvetoucí stromy, mláďáta…vždyť i ptáci se vracejí z teplých krajin, když nastoupíš – ta dlouhá cesta jim stojí za to….věř, že kdyby si lidé měli vybrat jedno roční období, ve kterém by potom měli prožít svůj život, bylo by to „věčné jaro“:-)….
… Jaro vylezlo z postele, vysmrkalo se, utřelo si nos, a spokojeně poznamenalo: “ No jo, tak když je pro lidi v zimní depresi lékem moje práce, tak jdu něco dělat, to je přece nemůžu mít na svědomí, že jo…“ …a začalo si do košíku rovnat sněženky…
Napsal/a: Káča
