O Honzíkovi a sněhové víle

Rubrika: Pohádky

Byl večer před Štědrým dnem. Malý Honzík se smutně díval z okna svého pokoje na dvorek, pokrytý šedavou trávou a blátem. Honzík byl smutný, protože nikde nebyla ani vločka sněhu a on tak moc toužil po bílých vánocích! Maminka mu vyprávěla o sněhové víle, která jezdí ve svém kočáře a cestou sype sníh. Ale letos se sněhová víla ještě neukázala. „Prosím, prosím, přijeď, vílo“, prosil ji Honzík v duchu, když usínal v teplé postýlce.


Tu noc se Honzíkovi zdál zvláštní sen. Hledal v něm sněhovou vílu. Ptal se všech lidí, které potkal, ale nikdo o ní nevěděl. Až stará babička mu poradila, kde by ji našel: „Ach Honzíku, sněhovou vílu vězní na svém hradě zlý čaroděj Bláťák, kterého se všichni bojí.“ „A kde je ten hrad? Já vílu zachráním, já se Bláťáka nebojím.“ „Jeho hrad leží v podzemí, kde nesvítí slunce, je tam tma a prý ho hlídá velký drak, který nikoho nepustí dovnitř ani ven. Kdo se tam odvážil, toho už nikdy nikdo nespatřil.“

Honzík se ale nezalekl a vydal se na cestu. Sestoupil hluboko do podzemí a světlem, které mu svítilo na cestu, byla jeho naděje, že nalezne a vysvobodí sněhovou vílu. Nohy se Honzíkovi bořily do hlubokého bahna, ale on šel dál a dál, až přišel k podzemnímu hradu zlého čaroděje. U vchodu seděl drak a šlehal z huby oheň. „Proč jsi přišel, človíčku?“ zeptal se zvědavě Honzíka. „Přišel jsem si pro sněhovou vílu,“ odvětil Honzík, „pusť mě dovnitř“. Drak se zasmál, až se mu od nozder vznesl obláček dýmu. Dovnitř tě pustím, jen jestli uhodneš mou hádanku. Jestli neuhodneš, dám si tě k večeři.“ V Honzíkovi byla malá dušička, ale nakonec statečně prohlásil: “Jak zní tvá hádanka?“ Drak odpověděl: „Řekni mi, co je nejsmutnější na světě a můžeš jít dál“ Honzík přemýšlel, dlouho přemýšlel a pak si najednou vzpomněl, jak mu maminka vždycky říkala, že když ho něco trápí a pláče, je tou nejsmutnější maminkou na světě. Proto nakonec drakovi řekl: „Nejsmutnější na světě jsou dětské slzy a trápení.“ „Máš pravdu“, odpověděl drak, znovu vyfoukl obláček kouře a otevřel Honzíkovi bránu vedoucí do hradu.

Honzík vešel do obrovského sálu. Procházel pokoji – všechny byly prázdné. Až nakonec došel k zavřeným dveřím. Pokoušel se je otevřít, ale dveře byly zamčené. „Chtěl bych dovnitř“ řekl Honzík nahlas. Dveře promluvily lidskou řečí: “Pustíme tě dovnitř, když nám správně odpovíš na naši otázku. Jestli odpovíš špatně, na místě zkameníš a budeš u nás stát jako socha.“ „Jaká je ta otázka?“ zeptal se Honzík, i když se moc bál, že nebude znát správnou odpověď. „Řekni nám, co je na světě nejkrásnější.“ Honzík si dal hlavu do dlaní. „Co by mohlo být na světě nejkrásnější?“ přemýšlel. Už už chtěl říct, že nejkrásnější na světě je červené autíčko, o které si napsal Ježíškovi, ale najednou si vzpomněl, jak mu tatínek vždycky říkal, že nejkrásnější je, když se oni – tatínek, maminka a Honzík mají rádi a jsou spolu. Proto nakonec dveřím odpověděl: „Nejkrásnější na světě je láska a to, když jsou lidé, kteří se mají rádi, spolu.“ Dveře se usmály. „Ano, to je správná odpověď, můžeš jít dál.“

Honzík vstoupil do pokoje. Uprostřed něho stála zamřížovaná klec a v ní uplakaná sněhová víla. „Honzíku, tys mě přišel zachránit!“ zvolala, když uviděla Honzíka. „Ano, vílo, přišel jsem si pro tebe.“ Sotva to Honzík dořekl, objevil se čaroděj Bláťák. „Hahaha, tak ty si myslíš, že vílu vysvobodíš? Uvidíme. Aby byla víla volná, musel bys otevřít její vězení. Ale máš na to jenom jednu jedinou minutu. Jestli klec neotevřeš, zůstaneš tady navždy i s vílou.“ Honzík se znovu podíval na vílino vězení. Mříže byly pevné a blízko u sebe, nedalo se jimi prolézt ani je ohnout. Ať se Honzík díval jak se díval, nikde neviděl žádný zámek, který by mohl otevřít. „Jak jenom mám vílu dostat z jejího vězení?“ pomyslel si zoufale Honzík. Minuta už téměř uplynula a Honzík byl stále bezradnější, když v duchu uslyšel hlas svých rodičů, kteří mu vždycky říkali, že slušnost mu otevře všechny dveře a že když člověk věří a doufá, všechno se nakonec povede. Do Honzíka vstoupila nová naděje. „Prosím, vězení, pusť sněhovou vílu na svobodu, bez sněhu nejsou vánoce opravdovými vánocemi,“ poprosil Honzík mříže. Mříže zmizely a s nimi zmizel i čaroděj a jeho hrad.

Honzík spokojeně spal, oddychoval ve své postýlce a sněhová víla zatím projížděla se svým kočárem zemí a všude rozhazovala plné hrsti sněhu. Když se Honzík toho Štědrého dne probudil, hned utíkal k oknu a podíval se skrz záclony ven. Pak radostně zatleskal rukama. Všude kam dohlédl, ležela tlustá bílá peřina. Vánoční dárek od sněhové víly.

Napsal/a: Katie

Toto taky stojí za přečtení!

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →
Jindřichův Hradec

Prohlédněte si Jindřichův Hradec. S našimi tipy o nic nepřijdete

Jindřichův Hradec si zaslouží vaši pozornost. Je to nádherné město s pěknou historii. Najdete tu nádherné chaty a chalupy,

Čtu dál →

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist