Kdesi daleko, za horami a řekami, byla docela malá vesnička, ve které žila zvířátka. A že jich tam bylo. Bydleli tam jezevci, ježci, ovečky, lišky… a ještě mnoho a mnoho jiných zvířátek.
„Maminko, maminko!“ Volá malý Kiko. „V lese straší, něco tam je a honilo mě to. Jen tak tak jsem stihl utéct.“ Celý se třásl, až se mu nožičky podlamovaly. Maminka vyběhla z domu a honem objala malého Kika. Řekla, ať začne pomalu znovu vyprávět, protože mu příliš nerozuměla. A tak Kiko začal.
„Šel jsem se projít do lesa, když tu mě něco vylekalo, byly tam divné zvuky a pořád se tam něco hýbalo. Chtělo mě to chytit, ale já jsem stihl utéct.“ Sotva se u vyprávění příhody stačil nadechnout. Maminka se na něj podívala a povídá: „Ale Kiko, vždyť jsi už velký chlapec a víš přece, že v lese nestraší.“ „Ale ano, já to viděl,“ povídá Kiko.
„Dobře tedy,“ řekla maminka, „tak se tam půjdeme podívat spolu a uvidíš, že tam není nic, co by ti mohlo ublížit.“ Kiko tedy souhlasil, ale stějně měl obavy, co se stane, i když tam půjde s maminkou.
Maminka si vzala kabátek a vydali se s malým Kikem do lesa. Jakmile došli k lesu, Kiko se hned maminky zeptal. „Opravdu tam chceš jít maminko? A musím s tebou?“ Maminka mu na to řekla. „Jen pojď a neboj se, uvidíš, že se nám nic nestane. Ukážu ti, co udělalo ten šum v lese.“ A tak vešli do lesa. Všude to tam šustilo a větřík foukal, objevovali se tam stíny a Kiko už už chtěl volat na maminku aby šli pryč. Maminka vzala Kika a povídá. „Podívej Kiko, to co tady šustí, to je listí. Když budeš chvíli tiše stát, tak tu bude klid, ale když půjdeš, tak ti listí bude šustit pod nohama. A ten větřík, ten hýbe větvičkami stromů a protože i sem svítí sluníčko, tak vidíš stíny větví jak se pohybují.“ Kiko tak pozorně naslouchal tomu co říkala maminka, až se nakonec začal smát. A povídá. „Tak to jsem se bál sám sebe, že jo, maminko.“ „To víš, že ano,“ řekla maminka a objala Kika. „Tak vidíš, že v lese nikdo nestraší.“
Od té doby se Kiko přestal bát chodit do lesa a nakonec se mu les i zalíbil.
Napsal/a: torinka
