Byl jeden rozlehlý, hluboký, tajemný les. Mezi lidmi se povídalo, že tam prý straší. Málokdo se do lesa odvážil jít na houby či borůvky, a když, tak jen na samý kraj. A přitom se lidé báli naprosto zbytečně! Ano, v lese žilo mnoho prapodivných stvoření, ale všechna byla dobráky od kosti.
Každé ráno, hned po úsvitu, se vydával na procházky. Dnes to ale bylo jiné. Sluníčko už dávno vyšlo, ale Rampušák pořád spal. Včera prochodil celý den a domů, do své příjemně studené jeskyně, se vrátil až za tmy. Byl moc unavený, a proto dnes zaspal.
„Rampušáku, vstávej, prosím!“ ozval se tenký, ale naléhavý hlásek. Rampušák jen s námahou otevřel jedno oko, po chvilce druhé a pomalounku se začal probouzet, protahovat a rozhlížet. Uviděl, že u vchodu do jeskyně nervózně přešlapuje hnědá zaječice.
„Copak se děje?“ zeptal se skřítek rozespale.
„Rampušáku, potřebuji pomoct“ začala zaječice. „Ztratil se mi jeden z mých malých zajíčků. Můj nejmenší synáček.“ Zaječí maminka se rozplakala a mezi vzlyky vyprávěla dál: „Nemůžeme ho najít. Jako jediný z mých dětí je celý bílý, proto mu říkáme Bělínek. A najít bílého zajíčka na bílém sněhu je tak těžké.“
„Neplakej,“ konejšil Rampušák zaječici a svým kapesníčkem utíral veliké slzy, které se jí koulely z očí. „Pojď se mnou ven na louku, už vím, jak bychom mohli Bělínka najít.“
Skřítek i se zaječicí vyšli před jeskyni. Rampušák vzhlédl vzhůru a natáhl ruce k nebi, začal tleskat a volal: „Vločenky, kdepak jste? Potřebujeme vaši pomoc! Vločenky, prosím!“
Za chvíli se z oblohy začaly snášet desítky zářivých sněhových vloček. Když se snesly ještě kousek níž, zaječice si všimla, že to nejsou sněhové vločky. Byly to maličké víly, víly Vločenky, stříbrné a bílé, v šatičkách z ledu. Jedna krásnější než druhá! Když si posedaly na zasněženou louku před skřítkovou jeskyní, od jejich lesku a třpytu zrak přecházel. Rampušák se zaječicí jim pověděl, co se přihodilo a že potřebují pomoct najít bílého zajíčka. Kdo jiný by zajíčka Bělínka mohl najít než sněhové vločky?
Víly Vločenky se rozletěly do širokého okolí. Protože byly celé ze sněhu a ledu, znaly tajnou řeč zimy. Poslouchaly, co si sníh šeptá. Musely poslouchat dlouho a bedlivě, ale nakonec zaslechly něco o červených, vyděšených očičkách. Vločenky letěly tak rychle, jak jen mohly. Brzy našly místo, o kterém si sníh vyprávěl. V lesní školce, pod nizoučkou borovičkou, se krčil bílý zajíček. Nebyl by vůbec vidět, nebýt jeho zářivých, červených očí. Maličkých očiček plných strachu a smutku. Kdyby sníh Vločenkám neprozradil, kde se očka skrývají, sotva by kdo zajíčka našel. A nebýt těch červených očí, sotva by si o nich sníh mohl vyprávět.
Sněhové víly Vločenky malého zajíčka utěšily a odvedly ho k mamince. To bylo radosti! To bylo slz štěstí! Také bylo mnoho děkování a vzdušných polibků vílám Vločenkám za záchranu zajíčka Bělínka. A ani na skřítka Rampušáka nezapomněli. Vždyť zavolat víly Vločenky byl právě jeho nápad!
„Maminko, já jsem tak rád, že jsem zase s tebou! A slibuju, že odteď tě už vždycky poslechnu a nikam bez tebe nepůjdu!“ dušoval se malý zajíček. „Víš, že mě víly našly jen díky mým červeným očím?“
„Vážně? To jsi byl asi poprvé rád, že tvoje očička jsou červená, viď?“ usmála se zaječí maminka. „Vidíš, já ti říkala, že třeba jednou budeš rád, že nemáš kožíšek ani očka stejné jako ostatní zajíčci. Někdy to, co se nám na nás nejvíc nelíbí, nám nakonec může prospět.“
„Teď už to vím,“ odpověděl zajíček a celý šťastný se přitulil k mamince.
Článek byl zařazen do soutěže
Pohádková soutěž o pohádkové ceny, do které můžete až do 12.ledna 2010 poslat svůj příspěvek i vy.
Ceny do soutěže věnovalo Nakladatelství XYZ.
Napsal/a: kekunka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)
Krásná pohádka. Jsem ráda, že mě soutěž „donutila“ si jí přečíst a vytisknu to pro dceru, pohádky o zvířátkách miluje. Kekunko, jestli jsi originál autor, tak klobouk dolů!
Kekunko, to je kouzelná pohádka.
Opravdu moc hezká. Děkuji.
🙂