A tak vosa létala po světě a svými velkými kukadly zkoumala, kde zase bude něco dobrého na zoubek. Tu se na zemi válel bonbon, který asi vypadl nějakému dítěti z pusy, jinde zase cukrová vata. Vosa se oblizovala a byla celá ulepená.
Tu ale viděla, jak nějaké dítě nese krásně velké barevné lízátko. Vonělo už na dálku a vose se sbíhaly sliny, dostala na něj hroznou chuť. A tak zamířila co nejblíže k chlapečkovi a přibližovala se k lízátku. Jenže jak chlapeček lízátko olizoval, byl i on celý ulepený a lízátko také lepilo. A tak se na něj vosa přilepila a né a né se odlepit.
„Pozor, vosa,“ zakřičel tatínek.
Vytrhl chlapečkovi lízátko z ruky a hodil je na zem. Chlapeček se chudák rozplakal a chtěl lízátko zvednout a tak mu tatínek vysvětlil, že kdyby spolkl vosu, píchla by ho do krčku a mohl by mu otéct nebo by mohl dokonce umřít. Taková vosa může napáchat tolik zlého.
Vosa tak sice měla lízátko celé pro sebe a mohla si na něm pochutnat, ale co jí to bylo platné, když na něm byla přilepená a nemohla se hnout?
„Pomoc, pomoc,“ volala a žadonila. Ostatní vosy kolem ní létaly většinou bez povšimnutí.
„Patří ti to, máš si dávat větší pozor, to ví i malé dítě, že lízátko lepí,“ vysmívaly se některé vosy.
„Když ono tak vonělo, že jsem nemohla odolat,“ plakala.
A tak jedna vosa pískla na prsty, aby svolala ostatní vosy, chytly ji za ruce, nohy, křidélka a snažily se ji odlepit od lízátka. Chvíli to trvalo a vosa se už pomalu smiřovala s tím, že dokud celé lízátko neslíže sama, bude na něm přilepená. Naštěstí jí kamarádky vosy pomohly a tak se mohla zase proletět, zatřepala křidélkama a snažila se rozhýbat svoje tělíčko, které bylo tak dlouho přilepené.
Příště si ale dávala větší pozor na to, kam si sedá a na každou mlsku už nelétala.