Jednoho dne se na svět narodila vosa. Ale nebyla to obyčejná vosa, byla příliš mlsná. I když ji její vosí maminka nijak nerozmazlovala, vosa měla mlsný jazýček. Nad kytičkama ohrnovala nos, ale takové lízátko, no panečku, to by slupla hned.
Tu ale viděla, jak nějaké dítě nese krásně velké barevné lízátko. Vonělo už na dálku a vose se sbíhaly sliny, dostala na něj hroznou chuť. A tak zamířila co nejblíže k chlapečkovi a přibližovala se k lízátku. Jenže jak chlapeček lízátko olizoval, byl i on celý ulepený a lízátko také lepilo. A tak se na něj vosa přilepila a né a né se odlepit.
„Pozor, vosa,“ zakřičel tatínek.
Vytrhl chlapečkovi lízátko z ruky a hodil je na zem. Chlapeček se chudák rozplakal a chtěl lízátko zvednout a tak mu tatínek vysvětlil, že kdyby spolkl vosu, píchla by ho do krčku a mohl by mu otéct nebo by mohl dokonce umřít. Taková vosa může napáchat tolik zlého.
Vosa tak sice měla lízátko celé pro sebe a mohla si na něm pochutnat, ale co jí to bylo platné, když na něm byla přilepená a nemohla se hnout?
„Pomoc, pomoc,“ volala a žadonila. Ostatní vosy kolem ní létaly většinou bez povšimnutí.
„Patří ti to, máš si dávat větší pozor, to ví i malé dítě, že lízátko lepí,“ vysmívaly se některé vosy.
„Když ono tak vonělo, že jsem nemohla odolat,“ plakala.
A tak jedna vosa pískla na prsty, aby svolala ostatní vosy, chytly ji za ruce, nohy, křidélka a snažily se ji odlepit od lízátka. Chvíli to trvalo a vosa se už pomalu smiřovala s tím, že dokud celé lízátko neslíže sama, bude na něm přilepená. Naštěstí jí kamarádky vosy pomohly a tak se mohla zase proletět, zatřepala křidélkama a snažila se rozhýbat svoje tělíčko, které bylo tak dlouho přilepené.
Příště si ale dávala větší pozor na to, kam si sedá a na každou mlsku už nelétala.
Napsal/a: dancingmary