Medvídek Polárka
Byl den a nebyl den, to se u nás za polárním kruhem těžko pozná, ale co se stalo nebo nestalo, to je jasná věc. Velká bílá medvědice Bělinka chodila stále pomaleji a stále to bylo pro ni složitější. Nejraději polehávala a pospávala. A proč, ptáte se? Protože za poslední dobu dost přibrala. Ne že by příliš jedla a málo cvičila, ale se svým nejbližším, méďou Chlupáčem, čekali miminko. A když přišel pravý čas a jejich miminko chtělo na svět, držel Chlupáč palce a Bělinka přivedla na svět jejich krásného synka. Již předem mu vybrali jméno. Nevěděli, jestli to bude malá medvědička nebo malý medvídeček, proto se rozhodli říkat děťátku Polárka. Když přišel Polárka na svět, všichni se chodili dívat – ostatní medvědi, medvědice a medvíďátka, polární lišky, lišáci a lišata, tučňáci, tučňačky a tučňata, prostě úplně všichni. Nikdo však neřekl ani slovo. Žádné jů a jé a tý jó. Všichni zaraženě mlčeli. Rodiče malého Polárky nechápavě kroutili hlavou a drželi svoje miminko střídavě v náručí, aby mu nebyla zima. Přeci jen v bříšku maminky bylo tepleji než tady venku. Jak se ti líbí, maminko? zeptal se Chlupáč novopečené babičky. Babička Sněžnice promluvila jako první: „Víš, je zajímavý, zvláštní, nevšední…“ „A hlavně je nádherný, že ano?“ přidala se zamilovaně Bělinka. „Bělinko, on je … hnědý!“ „No a co? My ho oba milujeme,“ řekli jedním hlasem pyšní rodiče. Polárka je vděčně olízl. „Máte pravdu, to je hlavní.“ Řekla čerstvá babička. A okolo se ozvalo ono očekávané: „jů, jé a tý jo“ ze všech tlamiček i zobáčků.