Bylo hodně pozdě večer, když se v temném lese za kopcem narodili malí zajíčci. Byli to dva bráškové, ale až druhého dne ráno si maminka všimla, že jeden je krásný šedivý a druhý nějaký malý a strakatý.
Čas ale letěl jak o závod, a naši zajíčci už měli vyrůst ve velké zajíce. Prvorozený byl nádherně stavěný i velmi mrštný, ale druhý se pořád krčil u země, aby nebyl moc vidět.
Bylo to tím, že byl zakrslý a popletený, proto ho v lese ani moc nechtěli. Vždy večer usínal pod jalovcovým keřem, kde viděl na lidská obydlí, ale hlavně na kurník, ten ho zajímal nejvíce.
Rozhodl se nastěhovat za kurník a taky tak učinil, když už měl v lese jen samý výsměch, tak bude mít aspoň kamarádky slepice. To víte, kohoutovi se to moc nezamlouvalo, ale co naplat, zajíček se zastrašit nedal, ani barevným peřím, ani pořádným kokrháním. Ba naopak, když už měl toho kvokání a kokrhání příliš, rozeběhl se mezi slepice, poskakoval a kličkoval přesně tak, jak to jen zajíci umí.
Slepice se rozutíkaly na všechny strany, i kohout musel vyskočit velmi vysoko. „Tak,“ řekl zajíček, „a bude tu ticho!“ Od té doby, věřte nebo ne, kohout kokrhá ráno a večer a slepice slíbily, že budou kvokat potišeji, jen když snesou vajíčko.