V jedné krásné malé zemi v srdci Evropy byla líbezná vesnička obklopená půvabnou krajinou, v níž nechyběl rybník, potok, louky, pole a lesík.
V právě v tom lesíku měla pod modřínem domek myška Eliška. Žila sice v domečku sama, ale měla spoustu kamarádů, takže jí vůbec nebylo smutno a o zábavu měla postaráno.
„Díky Čiperko“, povídá myška, „ale kde se tu to sklo vůbec vzalo?“ „I to víš, do lesa chodí spousta lidí a někteří nevědí jak se u nás chovat, křičí a rozhazují kolem sebe kdejaké smetí.“ „Musíme si ten náš lesík uklidit!“ prohlásila rozhodně Eliška. A tak se taky stalo.
Poprosily sojku Modropírku, aby svolala všechny lesní obyvatele pod nejstarší dub. A že se sojka činila, bylo pod dubem za chvilku celé shromáždění: zajíčci, veverky, myšky, broučci, ptáčkové i mravenečci a spousta dalších zvířátek. Čiperka s chopila rozdělování úkolů: „větší zvířátka, jako srnky, zajíčci a liška (která pro dnešek nechala zajíčky na pokoji) se postarají o těžší odpadky a my menší posbíráme papírky a podobné drobnosti!“ Všechno smetí pracně nanosili na místo, kde lidé sedávali na lavičkách u pomníčku Panny Marie. Jen ať vidí, kolik nepořádku v lese nadělají!
A že to byla velká dřina, posadila se unavená zvířátka do mechu a taky si chvilku odpočinula. „Konečně už nemusím přelézat ty smradlavé odpadky!“ liboval si roháč. A Čiperka prohlásila: „Jako poděkování za vaši pomoc a ochotu vás všechny srdečně zvu zítra v podvečer ke splavu, kde vás bude čekat překvapení!“ Víc už neprozradila, jen ať se zvířátka mají na co těšit!
Ráno se myška Eliška vydala k potoku, zavolala žabku Kuňku a něco jí pošeptala. Kuňka se tajemně usmála a odskákala někam po proudu. Eliška se klidná a spokojená vydala domů připravit se na tu večerní slávu.
A co Kuňka? Ta nelenila, našla kamaráda Kvaka a spolu se vydali k rybníku, kde si dlouhou cvhíli ještě něco špitali s ostatními žábami.
Eliška se zatím ve své noře upravila a vydala se k potoku, měla tam totiž ještě spoustu práce. Z klacíků, šišek a kamenů postavila na pěšině vysokou věž, aby tak zvířátka upozornila na místo, kde se mají sejít, pak se rozeběhla k rybníku a za sebou nechávala cestičku z bílých křemínků a občas i šipku z větviček, aby ji zvířátka sledovala srprávným směrem. U rybníka připravila pohoštění v podobě bobulí, oříšků a jiných lesních dobrot, u Kuňky si ověřila, jestli je překvapení připraveno a pak v úkrytu čekala na své přátele.
Zvířátka se zatím sešla u potoka a netrpělivě čekala na opozdilce. Nebýt moudré sovy Huhly, asi by si v tom rozjaření ani nevšimli cestičky z křemínků. „Hůůůů, tůůůdy se můůůsíme vydat, tady vidím stopůůůů!“ houkla sova a letěla jako první. Cesta to byla docela dlouhá, ale zvědavost je popoháněla, tak jim to ani moc dlouho netravlo a už byli u hromady dobrot. Hned se do nich pustili a pochvalovali si, jak é pěkné překvapení jim Eliška připravila, jen se divili, kde se toulá ona sama.
A vtom ….kvááá, kvááááá, kvááá, kuňky, kuňk… rozezněla se úžasná hudba a zvířátka se nestačila divit, jak působivý může žabí koncert být. S otevřenými ústy sledovala tuto podívanou. Když koncert skončil, vyklouzla Eliška ze svého úkrytu pod dřevěným sudem a všem jesště jednou děkovala za jejich pomoc při úklidu. Na oplátku zase zvířátka poděkovala myšce Elišce za to krásné překvapení a protože už bylo docela šero, vracela se zase domů do lesa. Tam se spokojená a příjemně unavená zvířátka uložila do pelíšků a nechala si zdát ty nejkrásnější sny.
Napsal/a: anonymní
