V malebné vísce nedaleko královského města žil mládenec Jíra.
Po rodičích zdědil chalupu a po otci navíc lásku k hrnčířskému řemeslu. Jakmile se na trhu
se zbožím objevil, lidé obdivovali jeho mísy, džbánky, hrnce, ale především pak hrnečky. Menší, větší, všechny ručně malované. Ty byly krásné! Lidé kupovali a ti co nekoupili, alespoň přihlíželi. Netrvalo dlouho a měl prodáno. Jen jeden hrneček pokaždé v nůši nesl zpátky. Hrneček po mamince.Ten sebou pro štěstí měl a aby si do něj při zpáteční cestě ze studánky pramenité vody nabral a něco k snědku zapil.
A tak tomu bylo i jednoho vlahého podvečera.
Když ke studánce dorazil, nabral do hrnečku vody a z ubrousku vytáhl chleba.
Najednou, kde se vzal, tu vzal, stál před ním shrbený stařeček a o drobet jídla prosil.
Jíra neváhal, krajíc mu podal a nabídl i doušek vody. Stařeček dojedl a dopil, podávajíc Jírovi hrneček, pravil: ,,Máš dobré srdce, mládenče. A že jsi mne i z mála uctil, něco ti povím:
,,Od této chvíle bude mít tvůj hrneček kouzelnou moc. Jakmile do něj vody nabereš a pravou rukou pohladíš, v zázračně léčivou se promění. Zlé neduhy zažene, těžké choroby vyléčí.“ Takto pravil a zmizel jako pára. Překvapený Jíra ještě chvíli do prázdna hleděl, poté se k domovu vydal.
Když návsí procházel, zahlédl dvě tety, kterak pod starou lípou o něčem si povídaly. Uctivé pozdravení jim dal a nedalo se přeslechnout, že pekařovic Maruška onemocněla.
Že včerejšího rána ulehla a vědomí ztratila. Bylinky nezabraly, ba ani zaříkávání. Pekař s pekařkou pláčou, by jim neumřela. Jírovi se srdce sevřelo úzkostí neboť na Marušku si již dávno myslil.
Vtom si vzpomněl na stařečka a do pekařství si zamířil, by zkusil jeho dceři pomoci. Pekař s pekařkou sic tomu mnoho nevěřili, že by obyčejný chasník toho zvládl, ale budiž, Jíru k Marušce zavedli. Ta bledá na posteli ležela, jakoby z posledních sil dýchala. Jíra nemeškal, panímámu o džber vody požádal. Pak tuto do hrnečku nabral, pravou rukou pohladil a k děvčeti přiskočil. Hlavu ji podepřel a doušek vody jí podal.
Ledva poprvé polkla, ucítila velikou úlevu. Ledva podruhé polkla, nemoc zmizela úplně.
A když polkla potřetí, vyskočila z postele zcela zdráva. To bylo radosti! Rodiče Maruščiny mladému hrnčíři děkovali a nějak odměnit se mu chtěli. Jíra dodal si odvahy a ke své lásce se vyznal. Na Marušku při těch slovech pohlédl a v jejích očích také plamínek lásky spatřil.
A tak se zanedlouho chystala svatba. Jíra coby ženich, Maruška coby nevěsta. A kouzelný hrneček ? Ten společně po zbytek života opatrovali a lidem potřebným pomáhali.