Na louce, mezi sedmikráskami a pampeliškami, žili šnečci. A jeden šnek se rozhodl poznat svět. A tak si do uzlíčku spakoval to nejnutnější a vydal se na cestu. Ostatní se mu smáli, že nikam nedojde, protože je moc pomalý, přesto se ale rozhodl, že to zkusí a že jim pak povypráví, kde všude byl a co všechno viděl.
A tak se pomalu šnečím tempem vydal po louce, nebyl ale ani v půlce a začalo se stmívat a on zjistil, že už si nevidí ani na špičku nosu a jak je z té šnečí chůze unavený. A tak se schoval do své ulity, kde se rozhodl přečkat dlouhou tmavou noc.
Když ráno vystrčil šnečí hlavu a své růžky z ulity, na obloze už dávno svítilo sluníčko, které ho krásně šimralo. A tak se šnek zase vydal na cestu. Cestou potkal několik zvířátek, ta se ho ptala, kam má namířeno a tak jim oznámil, že se vydal do světa, aby věděl, jak to tam vypadá. Další den toho ale zase moc neušel a byl čím dál víc unavený. Večer se znovu schoval do své ulity, aby ráno mohl vykouknout při svitu slunce a pokračovat ve své cestě.
Tu ale potkal ptáčka, i ten se ptal, kam má namířeno. Ptáček chvíli přemýšlel, jak by mohl šnečkovi pomoci, až najednou ho napadlo, aby si vlezl na lupen. Šnek se nedůvěřivě odplazil na lupen, chvíli se díval na ptáčka, co má za lubem a ten na něj ještě zavolal, ať se pevně drží, chytil lísteček do zobáčku a vznesl se s ním do oblak.
Šneček samým údivem vystrčil své růžky a nestačil zírat. Ptáček s ním obletěl vesnici, přeletěl přes lesy a louky a přistál s ním zpět na louce mezi sedmikráskami a pampeliškami.
A tak jim šneček vyprávěl, jak se dokonce prolétl na lístečku, který měl ptáček v zobáčku, co všechno viděl a přiznal i to, že je pomalý, jako šnek.