V jednom krásném mraveništi, v hustě porostlém lese, jednoho dne přišel na svět malý mraveneček, kterému dali jméno Olda. Nebyl jediný v tom domečku, bylo tam víc mravenčích miminek, a tak měl kupu kamarádů, se kterými si mohl hrát.
Když ale byli mravenečci větší, nastaly jim i jinné povinnosti, museli pomáhat nosit do mraveniště zásoby na zimu, aby neumřeli hlady. A tak ráno vstali, šli do školy, kde se prvně vzdělávali a po škole, když došli domů, chodili do lesa pro jídlo. To sbírali po trochách a ve svých malých ručičkách je brali a na zádech nosili do domečku. A takhle to chodilo každý den. Nebyla to lehká práce, mravenečci byli malí, jejich tělíčko moc neuneslo a nožičky byly kraťoučké, uchozené. Za den totiž museli tam a zpátky do domečku projít stejnou trasu s jídlem několikrát. A tak večer padli vyčerpaně do svých postýlek a spokojeně spinkali až do dalšího dne, kdy se to celé znovu opakovalo.
Jednou ale mravenečka Oldu na voňavé louce zaujala krásně rozkvetlá žlutá kytička a tak se zastavil, aby si k ní přivoněl. Zapomněl, že se nikdy nesmí odpojit od řetězu, který mravenci dělají, chodí v koloně pěkně v řadě za sebou, aby se nezratili.
Najednou zůstal na louce sám s krásnou kytičkou, která mu tak popletla hlavu. Seděl u ní a kochal se její krásou, povídal si s ní, čas utíkal a on zjistil, že zůstal na louce docela sám.
Když si uvědomil, že ztratil ostatní mravenečky z dohledu, bylo už pozdě. A tak se vydal hledat svůj domeček úplně sám. Bloudil po louce, lese, pastvinách, chodil od jednoho mraveniště k druhému, až byl překvapený, kolik jich v jejich kraji je. Myslel si, že všichni mravenečci žijí v jednom mraveništi, tam, kde má domeček i on.
V očích už měl slzičky a venku se začalo stmívat, když mraveneček Olda pořád nemohl najít cestu domů.
V lese mu svítily na cestu světlušky, které se ho ptaly, proč tak zoufale naříká, když jim oznámil, že se ztratil a netrefí zpátky domů.
A tak se ho světlušky ptaly, ve kterém mraveništi, že to bydlí. Když jim řekl, že u třech smrčků a muchomůrky, posvítily mu na cestu a zavedly ho zpátky k jeho mravenčímu domečku.
Doma dostal vynadáno, že se odpojil od své kolonky ostatních mravenečků. Olda vysvětlil, že to bylo kvůli žluté kytičce, která tak krásně voněla. A tak ostatní zjistili, že ona žlutá kytička, která mravenečkovi tak moc popletla hlavu, byla vlastně pampeliška.
Mraveneček Olda musel slíbit, že už se to příště nestane a že se vždy bude držet ostatních. A tak se mraveneček Olda poučil, poznal alespoň okolní mraveniště a pochopil, že musí poslouchat, co mu ostatní řeknou, aby se příště neztratil.