Jak se vlk polepšil

Daleko za horami, loukami a bažinami se rozprostíral hluboký les, hustě zasypaný bílou peřinkou. V lese žili bílí zajíci s červenýma očima, albíni. Žil tam i jeden vlk, jedna kuna a několik dalších zvířátek. Vlk byl starý, škodolibý protiva, který se často přejídal. Ostatní zvířátka v lese tím pádem měla větší a větší strach o svůj život…

Jednoho dne bílí zajíci opět seděli pod svým stromem, pod kterým měli noru, hřáli se u ohně a povídali si, co se jim za celý den přihodilo veselého i méně veselého. Jak byli zabraní do vyprávění, nevšimli si, že se přiblížil vlk. Ten se nedočkavostí celý třásl, že jim něco provede. Po chvíli našel klacek a mrštil s ním do koruny velkého stromu. Maminka zaječice si toho všimla a vykřikla:
„Pozor, padá sníh!“
Zajíci se rychle snažili dostat do nory. Maminka zaječice se schovala až na poslední chvíli, málem zůstala ležet pod sněhem, ale stihla to.
„Jste tu všichni a v pořádku?“ zeptala se.
Teprve teď si mohla s úlevou oddechnout.

Zajíci ale teď byli uvězněni ve své noře a museli čekat na pomoc. Mezitím začali přemýšlet nad tím, jak starého vlka donutit k přátelskému soužití. Přemýšleli dlouhé dva dny. Napadlo je například, že vykopou jámu, do které vlk spadne. Všechny nápady ale končily otázkou – jak vlka nalákat?

Třetí den je to napadalo. Třetí den se také dočkali záchrany. Kuna si řekla, že zajíce louho neviděla a šla je hedat. Když viděla sněhem zasypanou noru, hned věděla, která bije a začala hrabat. To bylo radosti. Zajíci hned kuně vysvětlili svůj plán. Kuna je chytrá, má ráda, když se něco děje, a tak souhlasila.

Večer kuna seděla se zajícema u jejich ohně. Konečně ve větru ucítila číhajícího vlka a šla k němu.
„Nechoď ke mně nebo tě sežeru!“
„Pokud mě sežereš, bude na tebe naštvaný ten druhý vlk,“ odpověděla kuna.
„Jaký druhý?“ divil se vlk. „To je moje teritorium a jsem tu jenom já!“
„Chceš vědět, kde jsem ho viděla?“ lákala kuna.
Vlk byl samozřejmě zvědavý a následoval kunu k zamrzlé řece.
„Tady rybáři vysekali díru a ten druhý vlk tu lovil ryby, zahlédla jsem ho tam dole,“ vymýšlela si kuna.

Vlk se nahnul nad díru. A opravdu – tam dole se z vody díval druhý vlk. Skutečný vlk se zvědavostí naklonil ještě víc, smeknul se na zamrzlé ploše a spadl do ledové vody. Naštěstí se zachytil o okraj ledu a s drkotajícíma zubama se vystrašeně díval na kunu.
„Přestaneš už jen tak pro zábavu lovit? Jsi neustále přejedený a my trneme strachy. Stejně jako teď ty ve vodě,“ kárala kuna.

Vlk pokýval hlavou na důkaz slibu a kuna mu pomohla z vody ven. Vlk ještě několik dní a nocí ve svém doupěti přemýšlel nad svým slibem. Nakonec se vrátil k řece a na zamrzlou hladinu vytesal citát, který si vypůjčil od lidí:

Je nutno jíst, abys žil, ne však žít, abys jedl. (Jules Laforgue)

Napsal/a: lnori