Byl jednou jeden les. V tom lese bydlelo mnoho zvířátek, která si pomáhala v každé situaci. Když někdo cizí, zlý, navštívil tento les, dala si zvířátka ihned vědět.
Jednoho krásného slunečného dne si datel, který letěl uzdravovat stromy do středu lesa, povšiml nezvaného hosta. Na lesní pěšince, táhnoucí se z jedné strany lesa na druhý, zahlédl pytláka. Lesní doktor, jak se někdy datlovi přezdívá, slétl níž, aby se podíval z blízka, co má pytlák v plánu. Uviděl, jak mu z batohu vyčuhují pasti na zajíce.„Tak takhle to teda je!“ rozlobil se datel Matěj. „Nikdo nebude ohrožovat mé kamarády v našem lese,“ dodal a rozletěl se do středu lesa na palouk. Zde se zvířátka pravidelně scházela. Datel zazvonil na výstražný zvoneček. Během chviličky se palouk zaplnil.
Zajíci, lišky, laně, jeleni, divočáci, ptáčci, myšky, hraboši, krtci, srnci, srny, jezevci, lasičky, a mnoho jiných si špitalo, co se asi mohlo stát.
Matěj se ujal slova: „Kamarádi, na kraji lesa jsem spatřil pytláka i s pastí na zádech. Všichni se proto schovejme a buďme ostražití ať nám neublíží. Zvířátka se bleskurychle přesunula do svých skrýší a potichoučku očekávala příchod nezvaného hosta. Zvířátka přemýšlela jak se pytláka zbavit. Už ne jedenkrát čelila podobnému nebezpečí, ale stejně tak, jak se zbavila hladového rysa, byla odhodlána překonat i tento problém.
Mezitím o pár metrů dál se ptal pytlák sám sebe: „Kde jen ti zajíci mohou být,“ lamentoval si pod vousy. „Ale, tady jsou jejich stopy,“ sklonil se pytlák nad čerstvými otisky v měkké hlíně. „Tady položím své pasti a zítra se přijdu podívat,“ řekl pytlák a radostně vykročil z lesa.
Jenomže zvířátka vyslechla jeho přání a připravila se na jeho zítřejší návrat.D o železných pastí, které pytlák sám nastražil, naházeli staré boty, které našli v průběhu roku poházené v lese. Zvířátka se poté zasmála a běžela si domů plnit své povinnosti. Druhého dne už netrpělivě očekávala pytlákův příchod.
„Ťuk, ťuk, ťuk,“ ozvalo se lesem.
„To nám dává datel znamení,“ prohlásila liška.
Všechna zvířátka se proto v mžiku ukryla. Sotva to udělala, uslyšela jeho kroky, pod kterými praskaly suché větvičky. Pytlák byl přesvědčen, že alespoň v jedné z jeho pasti bude ulovená kořist. Jeho překvapení a zklamání zároveň neznala mezí. Když spatřil staré děravé boty položené do pasti, v domnění, že to přichystal myslivec, otočil se zpátky a upaloval z lesa, co mu nohy stačily.
„Chi, chi, chi,“ ozývalo se z jedné strany lesa.
„Ha, ha, ha,“ bylo slyšet z druhé.
„Co uděláme s tím?“ zeptal se zvědavě jezevec a ukázal na pasti.
„Zakopeme je,“ odpověděl rezolutně divočák Pepan. Na důkaz, že to myslí vážně, začal rýt v zemi hlubokou jámu. Když vše uklidili a zahrabali, podívali se na sebe. Věděli, že všichni v tomto lese jsou opravdovými kamarády.
Napsal/a: kevin
