Máte rádi pohádky? Tak si dvě zimní právě můžete přečíst. Uvařte si teplý čaj, aby vám při nich nebyla zima a hurá na ně…
Proč jsou sněhové vločky bílé?
Že nevíte? Tak poslouchejte.
Kde se vzaly, tu se vzaly… narodily se malé sněhové vločky. Jedna jako druhá, druhá jako třetí.
Zkrátka, bylo jich, že by se Isaac Newton nedopočítal. Ale co to? Áchich, ách! Všechny byly takové nanicovaté, nedomrlé a … fňuk … barvu měly poněkud vyšisovanou. No, pro představu: staro-růžovo-šedivo-zažloutlou. Prostě neparáda!
Dobrácký svatý Petr zaslechl tiché kníkání vloček a meteleskum bleskum povolal na pomoc švadlenky. Ty šikovné ženské rozpáraly velikánskou duchnu a z prachových peříček ušily pro posmutnělou chásku načechrané sněhobílé kabátky. A že to byly opravdu pilné švadlenky, dostalo se po kabátku každé vločce. Rázem bylo po pláči. Sláva! Rozpustilé vločky se strkaly před zrcadlem, aby se podívaly, jak jim kabátky sluší. Jak se tak pošťuchovaly, šup a popadaly na zem.
Honem se podívejte z okna. Ještě padají!
Maminčin nápad
Toho roku byla zima slabá, neduživá. Dokonce ani Martin nepřijel na bílém koni, ale věřte nebo ne, jenom na koloběžce.
V takovém nanicovatém počasí si náramně libovaly protivné bacily. Šup a zatahaly za vlasy Toníka, hop a zákeřně skočily na Madlu. Nevyhnuly se ani sousedovic Laděnce. Uvelebily se v jejím nose a krku. Holčička začala být, stejně jako paní Zima, slabá a neduživá. Bez přestání kýchala, kašlala a smrkala.
Jednoho sobotního rána pošimralo Laděnku sluníčko. Dlouhým zlatým paprskem ukázalo na plácek za domkem: „Hele! “. Na Laděnku se smála malá sněhová závěj, podobná cukrové vatě z pouti. Mňam.
Aby měla nemocná dcerka radost, tatínek jí z té bílé načechrané nádhery uplácal sněhuláka. Vlastně… sněhuláčka. Kašlající děvčátko však ven za sněhuláčkem nemohlo. Co teď? Maminka, tak, jak to u maminek bývá zvykem, dostala prima nápad. Když nemůže Laděnka za sněhovým panáčkem, přijde sněhulák za ní. A hodná maminka připravila sněhuláčkovi v mrazáku byteček, velký asi jako tátova dlaň. To bylo něco!
Radost však netrvala dlouho. Od dcerky se nakazil tatínek. Kýchal, kašlal a smrkal, až z toho byla maminka všecka ustaraná. Zvědavá Laděnka sem tam jukla do mrazáku a viděla, jak se sněhový panáček měl čile k světu. Nelenošil. Ve své mrazivé garsonce poctivě cvičil a posiloval. S ním sílil a posiloval i venkovní mráz. Když to zjistil svatý Petr, nechtěl být za skrblíka, co šetří sněhem. Na zem vysypal hned několik pořádných pytlů. Sněhulák už mohl směle vykročit do sněhové nadílky. Vykročil a nešel sám. Protože chtěl Laděnce, mamince a tatínkovi oplatit jejich péči, vzal sebou ven všechny starosti. Postavil se před venkovní dveře, místo klobouku si nasadil fešácký hrnec – slušelo mu to – a ostošest zvonil rampouchy. Však na něj taky všichni začali volat „Zvonimíre“. Jenom tatínek, když vyhazoval sníh před vchodem, mu po chlapsku říkával „Mirku“.
Zimu vystřídalo jaro a Zvonimír roztál. S ním roztály i starosti. Bylo po kýchaní, kašlání a smrkání. Uzdravená Laděnka už nepotřebovala žádné kapesníčky, dokonce ani ty s Hello Kitty. Běhala po zahradě, kopala do mičudy, skákala přes švihadlo a prozpěvovala si o tom, že jaro dělá pokusy, vystrkuje krokusy… To víte, ladilo jí to. Vždyť se jmenovala Laděnka.
A Zvonimír? Nebojte, v zimě přijde zase. Poznáte ho snadno. Bude zvonit rampouchy.
Napsal/a: Hannah58
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
Moc pěkné, hlavně ta druhá. 🙂
Suodal, jo, to já. Díky za reakci.
Laděnka je krásný jméno. :-))
Jééééé, to je krásný:o) Hlavně ta druhá, já jsem taky Laděnka:o) Jen přítel když je na mě naštvanej tak mi říká Ladislavo…nechápu proč??? No Laděnka zní mnohem pěkněji:o) A teď už mnohem i zvučněji když je o Laděnce pohádka:o)
Hannah, to ty sama??????