Mami, jsem moc tlustá…
Ve světě, v němž „nejste nikdy dost bohatí, ani dost štíhlí“, může být těžké rozeznat, kde končí dieta a kde začíná mentální anorexie. Tou jsou nejvíce ohroženy dívky v průběhu dospívání, kdy se mění jejich tělo a vzrůstá tělesná hmotnost. Vzhledem k tomu, že ženskému tělu je tradičně věnována větší pozornost, ohrožuje tato nemoc více dívky než chlapce.
Máte-li tedy doma dospívající dceru, která momentálně prochází obdobím zvýšeného zájmu o vlastní vzhled, měli byste také zpozornět. Váš potomek se momentálně musí smířit se značnými změnami na svém těle, jejichž průvodními znaky může být třeba zvýšený apetit, vzrůst tělesné hmotnosti, nebo esteticky nevhodné rozložení tělesného tuku. To všechno mohou být pro vaše dítě v podstatě „dobré důvody k omezování ve stravě“, jejichž bezhlavá aplikace však může přivodit závažné následky. Neznamená to, že byste měli sledovat svou dceru jako ostříži – hlídat byste měli také sebe. Mezi nejčastější „spouštěče“ mentální anorexie či bulimie totiž patří i rodinné prostředí: stačí, že matka nebo sestra drží dietu a v rodině se neustále komentuje jídlo či tělesný vzhled. Významnou roli hraje i nejistota spojená se změnami v dospívání a v rodině, osobní zájmy (zejména některé sporty „vyžadující“ nízkou tělesnou hmotnost nebo modeling), ale i nešťastná náhoda.
Čeho byste si měli všímat, na co si dát pozor ve svém chování, jak reagovat při různých situacích, jak zjistit, zda jsou obavy z tloušťky oprávněné, jak reagovat, když přílišná váha je jen přesvědčením dotyčné dívky, jak zavést správné stravovací návyky a co dělat, má-li dívka opravdu stabilní nadváhu? Poradit Vám může kniha autorek Dominique-Adele Cassuto a Sophie Guillou - Když chce dcera hubnout. Dominique-Adele Cassuto je lékařka zabývající se správnou výživou, která denně přijímá ve své ordinaci dospívající stěžující si na svou váhu – důvodně i bezdůvodně. Sophie Guillou je žurnalistka spolupracující s různými autory, jimž pomáhá se čtivým zpracováním psychologické tematiky.
Dieta nebo nemoc?
Mentální anorexie je porucha charakterizovaná zejména úmyslným snižováním tělesné hmotnosti. Nemocní s anorexií neodmítají jídlo proto, že by neměli chuť, ale proto, že nechtějí jíst, i když to někdy popírají a uvádí různé důvody, proč jíst „nemohou“. Nechutenství nebo oslabení chuti k jídlu je většinou až důsledkem hladovění. Omezování se v jídle je naopak často doprovázeno zvýšeným zájmem o jídlo (myslí na něj, sbírají recepty, rádi vaří a vykrmují ostatní) a někdy i zvýšenou nebo změněnou chutí, například na sladké. Jde projev přizpůsobení se sníženému příjmu energie a některých živin.
Lidé trpící mentální anorexií si postupně zvykají na snížený příjem energie, prázdný talíř i žaludek, nadměrnou sebekontrolu v jídle, zapadlé břicho a vystouplé kosti. Jako by byli zakleti do dietní rovnice „energetický příjem = energetický výdej“ a často si nepovolí normální jídlo, pokud si ho „nezaslouží“ usilovným cvičením. Děsí se každého většího nebo energeticky hodnotnějšího jídla a snadno se cítí přejedeni. Podobně kritičtí jako k velikosti porcí jsou i ke svému tělu, které pro ně nikdy není dostatečně štíhlé.
Podvýživa a často už i mírná vyhublost mohou způsobovat řadu zdravotních komplikací různé závažnosti. Po prvotním období, kdy bývají hubnoucí spokojeni a plni energie se objevuje zvýšená citlivost na chlad, zácpa, chudokrevnost, pocity nevolnosti spojené se zmenšením žaludku, osteoporóza, srdeční a další, často velmi závažné obtíže. Nedostatek živin poškozuje játra, odvápněné kosti jsou křehké, objevuje se nespavost i různé psychické problémy. Nebezpečí podvýživy a dehydratace navíc výrazně vzrůstá s klesajícím věkem a tělesnou hmotností nemocných. U dětí se může zpomalit růst a opozdit puberta. Více než třetina anorektiček se časem začne přejídat a některé i zvracet. A stejně ničivá, jako je záměrné hladovění, jsou i bulimická schémata.
Pozor, minové pole!
Je zřejmé, že ve věku kolem třinácti čtrnácti let jsou všechny záležitosti týkající se těla „náramně jednoduché“. Najednou se však z nich pro nás rodiče stane minové pole, kde i ten sebemenší chybný krok způsobí termonukleární výbuch. Dospívající dívka je křehká a přecitlivělá a hned začne soptit. Když ji ujišťujeme: „Ale ne, nejsi tlustá…,“ zabije nás vzpurným pohledem. Když jí nesměle navrhneme, že by se nemusela přecpávat čokoládovými bonbony, je z toho drama na celý den. Řekněme si to na rovinu: všechno, co pochází od nás, se jí nutně jeví jako úplně „mimo“. Ne proto, že bychom byli nekompetentní, ale prostě proto, že jsme její rodiče. Když byla malá, potřebovala si budovat svou identitu v závislosti na nás, na všemocném tátovi a mámě. Dnes nás musí z našeho piedestalu svrhnout a obrátit se k jiným identifikačním vzorům, aby mohla dospět. Tím se vysvětluje, proč vaše dcera pohlíží na vaše rady i podporu se zjevným opovržením. Dokonce vám vmete přímo do obličeje: „Dělám si, co chci. Starej se o sebe…“ Možná vás obviňuje ze všeho, co jste jí kdy způsobili. V každém případě však nenávidí své tělo a to zdědila především po vás. Nemůže nevnímat své okolí a nevšimnout si podobnosti s rodiči.
Její problém..., nebo váš?
Podobnost s rodiči ovšem nezačíná ani nekončí u genů. Touha po štíhlém těle není vlastní jen dospívajícím dívkám – i matky bývají posedlé štíhlou linií. Je tu pak velká možnost, že přenesou vlastní honbu za ztrátou kilogramů na svou dceru. „Od zítřka držím dietu!“ Která z žen tuhle větu nikdy v životě nepronesla? Opakuje se to každý rok. Otepluje se, ve výkladech se objevují letní šaty… A naše špatné svědomí vykvete stejně rychle jako jarní pupeny. „S tím, co jsem přes zimu přibrala, ani nestojí za to, abych si tyhle šaty zkoušela. Musím zkrátka zhubnout!“ V tomto případě se u matek projevují stejné obsese jako u dcer. Jestli ne ještě větší! Podněcují je bojovné pobídky v časopisech („Vyhlaste válku nadbytečným kilogramům!“ „Zhubněte za měsíc!“ „Plavky jsou váš cíl!“) a jejich účinek na sebe nenechá čekat. Statečně si uložíme pokání za nestřídmost v jídle, a tak vykoupíme své malé i větší stravovací prohřešky, spáchané během roku… A pustíme se do toho s vervou. Zakážeme si tuk a cukr, vážíme každou porci, vaříme v páře… Od rána do večera nemyslíme na nic jiného a mluvíme jen o tom jednom.
Není divu, že za takových podmínek se naše dospívající dcery bez váhání vydají stejnou cestou. Matka nesporně ovlivňuje stravovací návyky své dcery. Především proto, že je v rodině tím, kdo přebírá zodpovědnost za nákupy a jídlo. Ale také proto, že je tou první osobou, se kterou se její dcerka ztotožňuje, aby si vybudovala a potvrdila svou ženskou identitu. Být matkou tedy znamená přijmout roli vzoru, kterému se dcera snaží podobat. Pokud nás po celé své dětství slyší, jak si stěžujeme na své tělo a snažíme se zhubnout, hrozí, že takový vzorec chování převezme a bude jevit tendenci podceňovat svou postavu. Jako by se nakonec zeštíhlující dieta stala jedním z atributů ženství podobně jako rtěnka nebo vysoké podpatky. Dnes víme, že tato tendence vzniká mnohem dříve než v dospívání; výzkumy ukazují, že se mnoho holčiček zajímá o štíhlost postavy už před počátkem školní docházky. Tyto děti niterně vnímají štíhlé vzory jako pravidlo, kterým je třeba se řídit. Nedokážou ho vyjádřit slovy; v hlavě už však mají, že být štíhlá přináší výhody. Jejich sebevědomí je přímo úměrné jejich zavalitosti – čím baculatější jsou, tím méně se mají rády… A tím více podceňují i svou inteligenci…
Pokud jsou ve vaší domácnosti oblíbené časopisy s vychrtlými kráskami, zatímco o bohyni stříbrného plátna byste prohlásili, že je „tlusťoška“ - nelze se divit, že má vaše dcera potíže s přijetím vlastního těla.
S využitím knihy Když chce dcera hubnout připravila: Šárka Nováková