Proč jsou šťastné děti šťastné

V loňském roce vydalo nakladatelství Portál již potřetí titul Tajemství výchovy šťastných dětí, o rok dříve ve stejném nakladatelství již počtvrté vyšla kniha Proč jsou šťastné děti šťastné. Tajemství výchovy šťastných dětí je přitom volné pokračování druhé jmenované publikace. Zatímco v knize Proč jsou šťastné děti šťastné se více dozvídáme o obecných vý-chovných postupech, v navazujícím titulu se autor společně se svojí ženou (kterou nakladatel-ství Portál v tiráži jako spoluautorku poněkud opominulo) zaměřuje na konkrétní situace v rodině, v širší rodině, ale také ve veřejných i soukromých institucích, které se na výchově dětí podílejí.

Steve Biddulph je australský psycholog, který se již od sedmdesátých let věnuje poraden-ské i terapeutické práci s rodinami. Mimo to organizuje společně se svojí manželkou množství kurzů nejen pro odborníky, ale také pro rodiče, kteří mají zájem prohlubovat své rodičovské kompetence, nevědí si v některých situacích při výchově svých dětí rady, nebo se pouze zají-mají, jak lze postupovat jinak, než jsou zvyklí a než se naučili od svých rodičů. Na základě všech těchto zkušeností vznikly uvedené dvě publikace. Ačkoli v názvu obou jsou zmiňovány děti (nutno říci, že ani jeden z názvů nevzbuzuje u odborníků příliš mnoho důvěry, avšak na-kladatelství Portál pouze postupovalo v souladu s originálem), hlavní roli v obou dílech se-hrávají rodiče a další vychovatelé. Oba tituly svorně hlásají, že tito dospělí v okolí dítěte či dospívajícího mohou svými výchovnými i vzdělávacími postupy zajistit, zda budou jimi vy-chovávaní jedinci šťastní či nikoli.

Kniha Proč jsou šťastné děti šťastné velmi čtivou formou ukazuje, jak mohou rodiče účinně vychovávat své děti, aniž by s nimi manipulovali či podporovali rozvoj neadekvátního sebeobrazu dítěte. Celou knihou se nese vzkaz pro vychovatele, že vše, co říkají, dělají, jak se chovají vůči dítěti i vůči svému okolí, dítě registruje. Kromě primárně sdělené informace si odnáší ještě nepřímé sdělení, které postupně formuje jeho pohled na sebe i svět kolem. Autor, možná záměrně pro zvýšení efektu, celou situaci popisuje dokonce takovými slovy jako hypnóza či programování dítěte. Má tím na mysli, že svými každodenními projevy dítěti po-stupně sugerujeme, jaké je, jak se má chovat, co od něj očekáváme. Pro rodiče – čtenáře může být přínosné, když si uvědomí, že některé jejich dobře míněné rady, poučky, kritiky dítěte nebo výchovné intervence nemusí vždy vést k cíli, který si oni představují. Místo toho mohou vychovat dítě, které bude trpět nedostatkem sebedůvěry, nebo dítě, které zjistí, že pouze svým zlobením získá plnou pozornost svých rodičů, ač je vykoupena dlouhými litaniemi o tom, co je a není vhodné, případně poznámkami, že „jeho chování rodiče přivede do blázince“.

Celou publikací se rovněž nese idea, která je možná poněkud v rozporu se současnými rodičovskými trendy, avšak zcela v souladu s postoji odborníků, kteří se výchově dětí věnují – přísnost ve výchově a jasná a srozumitelná pravidla v kombinaci s laskavostí, péčí a zájmem o dítě nejpravděpodobněji povedou k uspokojivému a šťastnému životu nejen dítěte, ale i jeho vychovatelů.

Kniha je členěna do devíti kapitol proložených mnoha příklady, srozumitelně převyprá-věnými výsledky rozsáhlých výzkumů či vědeckých teorií a mnoha zcela konkrétními radami pro rodiče, jak je vhodné v určité situaci reagovat či jaký způsob intervence povede s nejvyšší pravděpodobností k úspěchu, k poučení dítěte a minimalizuje opakování problémů. Kromě uvedených výchovných postupů, nad nimiž bychom se měli zamyslet především z hlediska dalších sdělení, která jimi dítěti přinášíme, se autor věnuje také práci s emocemi dítěte i v rodině jako celku. Ukazuje, které emoce a způsob jejich prožívání jsou normální a co se naopak může stát, když přeženeme nebo naopak neúměrně minimalizujeme náš výchovný zájem o určité projevy dítěte. Dále pak podporuje rodiče, aby si dokázali stát za svým a byli neústupní, pokud jsou přesvědčeni, že je to nutné pro výchovu dítěte. Vychovatelům je sro-zumitelným způsobem vysvětleno, k čemu vede jejich důslednost v rozhodování a čemu vše-mu tak mohou předejít, resp. co mohou získat. Rovněž poněkud v rozporu se současnými ro-dičovskými trendy autor uvádí, že s dětmi v určitém věku není třeba vždy diskutovat a vyža-dovat jejich rozhodnutí nebo vysvětlovat do detailů, proč jsme nějaké rozhodnutí učinili my.

Další z kapitol se věnuje vývojové psychologii a ukazuje čtenářům, co je a není pro určitou vývojovou etapu přirozené a co děti v příslušném věku od svých vychovatelů potřebují. Dvě kapitoly jsou věnovány také rodině jako celku a její současné situaci. Autor poukazuje na skutečnost, že z širokých vícegeneračních rodin se v průběhu dvacátého století staly rodiny nukleární, které jsou mnohdy v důsledku svého životního stylu a společenského tlaku pod neustálým stresem a napětím. Současně však zdůrazňuje, že jedním z významných zdrojů štěstí dětí v každém věku jsou šťastní rodiče, kteří se dokážou věnovat také sobě, odpočívat a trávit čas spolu i bez přítomnosti dětí. V závěru knihy se autor zamýšlí nad možnými zdroji podpory, které současná úzce vymezená rodina může získat, aby výchova dětí znamenala pře-devším radost a uspokojení.

Pokračování knihy nazvané Tajemství výchovy šťastných dětí působí dojmem, že zde autor chce říci vše, co nestihl sdělit v první knize. Ačkoli klíčové myšlenky týkající se výchovy dětí prezentuje S. Biddulph zcela konzistentně a je zjevné, že ani další praxe nezměnila jeho postoje, první tři kapitoly formou krátkých podkapitol poněkud méně přehledně hlásají množství různých konkrétních výchovných postupů, jimiž by se rodiče měli řídit. Až téměř archaicky působí mnohokrát opakovaná rada „stůj a přemýšlej“, která spočívá v odeslání dítěte do kouta, kde stojí zády do místnosti a čelem ke zdi a je instruováno, aby promyslelo chování, jehož se právě dopustilo. Myšlenka oddělit dítě od zdroje nevhodného chování či vyčlenit ho ze situace, v níž se chovalo problematicky, zní zajisté logicky. Avšak stání v koutě a oče-kávání, že již dvouleté dítě v této situaci promyslí své chování, uvědomí si chybu a nebude ji příště opakovat, se zdá až příliš optimistická, resp. nereálná. Mimo to příklad, kdy rodiče postaví dítě do kouta v restauraci plné lidí, v níž se chovalo nevhodně, vede spíše k pousmání.

Čtvrtá, téměř nejrozsáhlejší kapitola, se věnuje problematice umísťování dětí do jeslí a mateřské školy. Autor velmi důrazně vyjadřuje svůj nesouhlas s těmito typy výchovné péče, poukazuje na skutečnost, že výchova dítěte je v takových situacích zmatená, pro dítě nesro-zumitelná a vede k obtížím v jeho vývoji. Mimo to zdůrazňuje, že je to především společenský tlak, který žene rodiče zpět do pracovního procesu a mnohdy taková situace není prospěšná ani dítěti, ani rodičům samotným, zejména matkám. Nutno říci, že celá tato kapitola vychází především z australských reálií, které se do značné míry liší od českého prostředí. Mimo to autor příliš nediferencuje mezi umístěním dítěte do jeslí v jeho raném věku, kdy lze s jeho názory souhlasit, a umístěním do mateřské školy v předškolním věku. Toto opět úzce souvisí s faktem, že povinná školní docházka začíná v Austrálii již v pěti letech, resp. ve školním roce, v němž dítě pátého roku dosáhne. To, co se naši předškoláci učí v mateřské škole, se australské děti učí ve škole základní. Pokud si toto český čtenář neuvědomí, lze se obávat, že v rodičích kapitola vyvolá mnohé výčitky i zděšení, co nehezkého svému dítěti nevědomky provedli.

Rovněž kapitola o rodičovském příspěvku vychází z politické a sociální situace Austrálie. Jelikož lze předpokládat, že knihu budou číst laičtí čtenáři, je škoda, že nakladatelství Portál neuvedlo v závěru obou kapitol stručnou poznámku redakce, která by komentovala současnou českou situaci.

Následující dvě kapitoly se věnují výchově chlapců a děvčat a čtenář s radostí zjišťuje, že se autor do značné míry vrátil ke svému stylu psaní známého z první knihy. Zdravě kriticky, s nadhledem a v kontextu současné moderní společnosti poukazuje na rozdíly ve výchově obou genderů. Současně zdůrazňuje, že především ve výchově chlapců dochází vzhledem ke společenským změnám v moderních společnostech dvacátého století k odlišnostem. To, co bylo běžné a srozumitelné pro naše babičky a dědečky, nelze již aplikovat při výchově sou-časných dětí, pokud chceme, aby se účinně zapojily do dospělého života v dnešní společnos-ti.

Závěr publikace shrnuje názory, které jsou ve většině kapitol více či méně kriticky nastí-něny – společnost se změnila a hodnota rodiny i hodnota výchovy dětí ztratily na významu. Autor však zdůrazňuje, že šťastné a spokojené děti vychováme pouze tehdy, pokud tuto situa-ci změníme a výchově dětí i rodině opět přisoudíme takovou cenu, kterou si zaslouží.

Obě publikace jsou psány velmi čtivým stylem. První díl je bezpochyby velmi přínosný pro rodiče v kterékoli zemi a rozhodně jim odpoví na mnohé otázky, které si při výchově svých dětí kladou. Za drobný nedostatek lze snad pokládat jen někdy až přehnaně konkrétní rady, které mohou vést k situaci, kdy rodiče bezmyšlenkovitě použijí popsaný návod a on pochopi-telně za takových okolností nemusí fungovat. Jak již bylo řečeno, druhý díl působí zpočátku poněkud chaoticky a následně se pro českého čtenáře až příliš zaobírá situací v rodné zemi autora. To lze vnímat jako zajímavý exkurz do země protinožců, avšak pro čtenáře, který hledá pomoc při výchově svých dětí uprostřed Evropy, není tolik přínosný.

Přesto lze zmíněné publikace (možná především první z nich) doporučit rodičům dětí i dospívajících a v mnoha ohledech také učitelům a vychovatelům v mateřských i základních školách. Pozornost jí mohou věnovat také poradenští pracovníci či terapeuti, kteří s rodinami pracují a hledají inspiraci pro svojí práci i pro své klienty.