O lásce, podzimu a smrti aneb každým rokem na Dušičky…

Miluju podzim. Všechny ty barevné tóny červené, oranžové a žluté, do kterých se listí na stromech vybarvuje, navíc ještě když tak krásně šimrá na nose sluníčko, stejně jako dnes… Probouzí se ve mně romantik, který mi o své existenci po celý rok skoro nedává vědět. A každoročně si v tento čas vzpomenu i na naše seznámení s partnerem. Osudovým, životním, současným, jak chcete… 🙂

Seznámili jsme se vlastně úplně náhodou. Pro ty, kteří na náhody stejně jako já nevěří dodám, že tahle „náhoda“ musela dát tomu nahoře (nebo někomu z jeho oddaných poddaných) pěknou fušku… 🙂 Každopádně povedlo se a i přesto, že nám nebylo dávno patnáct ani dvacet, ON i já jsme do toho spadli rovnýma nohama. Na první pohled asi ne, ale od té druhé, třetí schůzky jsme oba chodili s přiblblým úsměvem na tváři, byli jsme optimističtí až hrůza, nic nebyl problém a ač zbývalo do Vánoc ještě hooodně času, oba jsme svítili jak vánoční stromečky…

A právě tehdy, přesně v den „Dušiček“, mě požádal, abych spolu s ním před naším plánovaným kinem a večeří zašla na hřbitov zapálit svíčku na tátově hrobu. Ve stavu zamilovanosti člověk neumí říct „Ne“, možná to slovo dokonce přechodně zapomene… A tak jsem samozřejmě přikývla a jela na hřbitov.
Přiznám se, že ač jsem dospělá ženská, vzbuzuje ve mně hřbitov zvláštní pocity. Ve dne je to klidné, upravené a kouzelné místo s příjemným stínem stromů, vykukujícím sluncem mezi větvemi a často nádhernými, v řadách úhledně vyrovnanými náhrobky. Jenže za tmy se to místo mění v trochu strašidelný prostor, a zejména na „Dušičky“. Ze všech hrobů poblikává několik červených světýlek a já si trochu s obavami prohlížím hřbitovní zdi a náhrobní kameny, jestli tam nezahlídnu sedět nějakou tu dušičku, kývající z nudy nohama. A tímhle setmělým prostorem mě onen podvečer můj milovaný vedl za ruku co nejdál od hřbitovních zdí, kam ještě dopadalo nějaké světlo z ulice, daleko od hřbitovní brány, snad přímo doprostřed olšanských hřbitovů. V tu chvíli mi blesklo hlavou, jak jsem vlastně úplně pitomá a nezodpovědná, jít za tmy s někým v podstatě cizím na hřbitov. Vždyť ho téměř vůbec neznám! Co když je to nějaký vrah, ve stínu stromů mě zabije a rovnou zasune pod nějakou desku? O mrtvolu na hřbitově víc nebo míň?
Na prsou jsem měla balvan, ztěžka se mi mluvilo, ale šla jsem stále poslušně jako ta ovce za rukou, která mě pevně držela a kráčela sebejistě tmou. Po chvilce jsme se zastavili a milý pravil: „Tady někde bývával vodovodní kohoutek a podle toho jsem vždycky poznal, že je čas zabočit. No, teď si tak jistý nejsem, ale zkusíme to.“ Ještě pár metrů jsme klopýtali v úzkých uličkách mezi hroby, až nakonec miláček radostně povídá: „Jsme tu! Tak nazdar dědku!“ A zatímco zapaloval svíčku, pokračoval: „Tak, tohle je Petra.“ Stála jsem u hrobu jak tvrdé Y a přemýšlela, jestli mám udělat aspoň malé, decentní pukrle a říct něco ve smyslu: „Těší mě, jsem ráda, že se poznáváme…“ Neudělala jsem pochopitelně vůbec nic a jen jsem tam konsternovaná a beze slova stála do chvíle, než můj hrdina řekl: „Tak dědku, my zase jdem, měj se tady pěkně.“

O rok později jsme na tento svátek vyrazili k tatínkovu hrobu ještě s partnerovou maminkou. Bylo to sice tentokrát ve dne, ale opět na tento „výlet“ nemohu zapomenout. Když jsme všichni tři dorazili na místo a partner i jeho maminka se pozdravili s „dědkem“, pokračovala tchýňka v seznamování: „Tak táto, tohle je naše Péťa.“ S miláčkem jsme na sebe jen mrkli a já si pro sebe pomyslela: „Však my už se s tchánem známe.“ Mimochodem jsem se nikdy s žádným z rodičů předchozích partnerů neseznámila tak brzo, jako s tímhle… 🙂
A pak nás ještě tchyně totálně odzbrojila svým pokračujícím tokem myšlenek: „Ještě že nám tehdy ten táta umřel! Ani bychom nezjistili, že máme zase zaplatit na dalších 10 let, jinak by nám propadl hrob. To bylo jen tak tak…“

Další roky jsme se „dědkovi“ chlubili rostoucím bříškem a následně krásným, zdravým a úžasným raubířem. 🙂

Když jsem vcelku nedávno uvažovala o tom, kde bych jednou já chtěla spočinout se svým popelem, napadlo mě, že rozhodně nestojím o to, být zavřená v nějaké piksle a ještě zahrabaná v zemi. Já chci k moři! Ano, chci být na vzduchu, mezi lidmi, koupat se v moři, slyšet křik racků, a nepotřebuju, aby si moji blízcí na mě vzpomněli jen jednou za rok, když mi „z povinnosti“ či tradice zapálí svíčku na hrobě… A snad si i vzpomenou častěji a rádi… 🙂 Svěřila jsem se se svým netradičním přáním svému partnerovi a ten mi s humorem sobě vlastním hbitě odvětil, že si nemyslí, že je to dobrý nápad. „Už vidím, jak je moje nová partnerka nadšená, že s námi jedeš na dovolenou…“ 🙂

Tenhle „Dušičkový svátek“ mi osobně nikdy nic neříkal. Vnímala jsem ho „jen“ jako den či víkend, kdy je na silnicích rušněji než obvykle, květinářství se předhánějí nabídkou svíček, věnců a dalších ozdob a na hřbitově není jediný hrob, kde by to plápolájící světýlko chybělo. Já sama jsem neměla potřebu svíčky zapalovat, když ani nebylo komu. Leda předkům, které jsem nikdy v životě nepoznala a znala stěží z vyprávění. Letos je poprvé všechno jinak. Tentokrát bych měla šktnout zápalkou dokonce na dvou místech. Ta druhá svíčka v pořadí přibyla právě včera… Ale já neškrtnu a snad mi to ani jedna z těch „mých“ dušiček nebude mít za zlé. Jedna z nich určitě ne, protože měla podobný nápad jako já, jen s tím rozdílem, že nechce k moři. Ta druhá by mi to určitě vyčetla, ale na svoji obranu říkám, že to nevnímám jako neúctu k ní a navíc opravdu není den, kdy bych si na ni nevzpomněla. A ty vzpomínky jsou pro mě cennější než vědomí, že jsem zapálila svíčku…

Napsal/a: babofka